Dnes je
 

Záchrana


Zpět na obsah

Záchrana v horolezeckém terénu není nic příjemného. Zraněný buď nadává (to je ještě dobré), řve a sténá (to ještě taky jde), anebo je v bezvědomí a nehýbá se (to je zlé). Prvním krokem zachránce by mělo být rychlé, ale přitom bezpečné dosažení zraněného a poskytnutí mu první pomoci. Poté si musí zachránce rozmyslet, zda a jak záchrannou akci provést. Pokud se zachránce rozhodne provést záchranu svépomocí, vyžaduje to notnou dávku fantazie a předvídavosti.

Ať už zachránce zvolí jakoukoliv záchrannou metodu, vždy bude vystaven značnému zmatku v jistícím systému, chaos bude trochu větší, než je člověk zvyklý. Zachránce se však musí ve spleti smyček a karabin naprosto bezchybně orientovat! Stále musí přesně vědět co dělá, musí vědět proč toto rozvazuje, proč toto zapíná sem, apod. Musí domýšlet důsledky svého konání. To chce chladnou hlavu a trpělivost. Rovněž je nutné si uvědomit, že záchranná akce klade nároky na množství horolezecké výzbroje. Mít hodně smyček různých druhů a vícero karabin je rozhodně výhodou. Prostě s šesti expreskami a pytlíčkem maglajzu nejde nikoho moc zachraňovat. Ovšem i při vlastnění dostatečného množství horolezeckého materiálu může být záchranná akce velmi těžká. Záleží na tom jaký je terén, kde se nachází zraněný (zda ve spádnici, v traverzu, pod převisem,…), jaké je počasí, za jak dlouho se bude stmívat, jak dalece jsou účastníci akce vyčerpáni, apod. Při vzájemné kombinaci nepříznivých okolností se i může stát, že je provedení záchranné akce nemožné. To už holt patří k riziku horolezectví. O to více by si měli účastníci horolezecké akce před riskantním krokem uvědomit, zda mají dostatek prostředků na záchranu, a snažit se ve fantazii si ”vymodelovat” situaci, jak bude vypadat po případné nehodě, a zda ji budou schopni vyřešit.

Důležité varování a dobrá rada!: Zachránce by se měl pouštět pouze do takových záchranných akcí, na které stačí. Není-li k tomu vyloženě tlačen okolnostmi (odlehlé místo, vážné zranění u kterého hrozí prodlení, apod.), měl by spíše zavolat pomoc a vyčkat u zraněného příchodu horské služby. Dobře vybavení profesionálové provedou záchranu tisíckrát bezpečněji.

Mezinárodní tísňové telefonní číslo je 112, lze jej volat i z mobilních telefonů, a to dokonce z telefonů s vyčerpaným kreditem, nebo dokonce bez SIM karty. Dalším způsobem jak volat pomoc je opakování jakéhokoliv signálu (světlo, zvuk) 6 × za minutu, tedy po 12 vteřinách. Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A po ní opět minutu vysílat, a takto stále střídavě dál, dokud neobdržíme odpověď ze které je zřejmé, že záchranná akce se rozběhla.

Odpovědí ve smyslu "víme o vás a pomůžeme" je opět jakýkoliv signál opakovaný 3 × za minutu, tedy po 30 vteřinách. Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A pod ní opět minutu vysílat, a takto stále střídavě dál...

Proč po 12-ti (signál 6×) a 30-ti (signál 3×) vteřinách? Když minuta má 60 vteřin... To proto, že první signál děláme v "nultou" vteřinu. Zkrátka uděláme signál, a pak začneme odpočítávat. Máme li za minutu udělat 6 signálů, musí interval být mezi nimi 12 vteřin, aby poslední šestý signál vyšel na odpočítaných 60 vteřin. Obdobně při odpovědi první signál zahájí odpočítávání, na 30 je druhý signál, a při 60 končíme třetím signálem.

Klasiky taky uspokojí jako volání o pomoc signál SOS (…/- - -/…).

Tyto signály, zvláště světelné, je nutno dělat pořádně a výrazně, aby nešly zaměnit s nějakým nahodilým blikáním čelovky nějakého pozdě v noci se vracejícího turisty.

V mlze se jako nouzové volání používá červená rachejtle, nebo tzv. signální svíce (červená).

Pro vzdálené pozorovatele (např. osádka vrtulníku) se při touze být zachráněn ukazuje celými pažemi písmeno V, tedy se obě ruce vzpaží nad hlavu (obrázek [1] silueta člověka pak má tvar písmena Y - jako YES/ano, chceme zachránit).

Pomóc se anglicky křičí ”Help”, německy ”Hilfe”, francouzsky ”aide” (čti ”éd”), italsky ”aiuto” (čti ”ajůto”), rusky ”pamagýtě”.

Pokud záchranu nepotřebujeme (např. okolo nás letí vrtulník, nad námi se zastaví ve vzduchu a osádka si nás zkoumavě prohlíží), tak odmítnutí se dává najevo jednou rukou vzpaženou, a druhou připaženou mírně šikmo od těla (obrázek [2] silueta člověka trochu připomíná písmeno N - jako NO/ne, nechceme zachránit).

---

Následující záchranné metody nejsou samozřejmě všechny existující, jedná se jen o ty jednoduší, které vcelku bez problémů lze provádět s běžnou horolezeckou výbavou, kterou člověk sebou na túře v horách má. Namísto často uvedených prusíku je samozřejmě možno použít i různé druhy šplhadel, ale člověk by měl umět poskytnout záchranu i s co nejjednodušší výzbrojí, a proto jsou prusíky v následujícím textu zmiňované. Některé finty také lze použít i na skalkách při sportovním lezení, kdy se ani tak nejedná o záchranu, jako spíše o pomoc slabšímu spolulezci, který má problémy s přelezením obtížného místa. Je dobré pár fíglů umět, aby hned kvůli každé prkotině nemusela do terénu vyrážet horská služba.

Rychle ke zraněnému

Pokud se spadlý lezec při pádu vážněji zraní, musí k němu jistič (zachránce) rychle vyrazit, aby mu poskytl první pomoc. Zachránce zafixuje lano na štandu - viz. obrázek [3], vezme sebou lékárničku, a pomocí šplhadel či prusíků vyšplhá ke zraněnému. Pokud se spadlý lezec nalézá ve spádnici štandu, je to snadné. Pokud ale je spadlý lezec v traverzu nebo pod převisem, je to už horší. Účinným a rychlým způsobem, jak se pak k němu po zafixovaném laně dostat, je použít střídavě dva Vánočkové prusíky, se kterými je možno ”rychle” a bezpečně šplhat nahoru, ale i dolů.

Záchrana směrem dolů

Slanění se zraněným

Zachránce na lano zapne dvě slaňovací pomůcky, a ty spojí pevnou spojovací smyčkou. Poté se zachránce připojí pomocí pevné kratší smyčky k dolní slaňovací pomůcce, a od svého úvazu navíc ještě vede na lano pod dolní slaňovací pomůckou sebejistící prusík! To mu umožní viset na laně bez držení rukou, ruce má volné. Zachránce poté zraněného zavěsí pevnou delší smyčkou k horní slaňovací pomůcce, a to tak, aby zraněný se nacházel za jeho zády.

Na obrázku nahoře se schématem slanění ze zraněným jsou používány slaňovací pomůcky "Robot" od firmy Kong. Není to nutností, mohou je zastoupit i jiné slaňovací pomůcky. Princip propojení však vždy zůstává stejný.

Metoda HOI

Výhodou metody HOI je to, že během záchranné akce nemusí zachránce zraněného nadzdvihovat, nijak nosit, což by jej jinak stálo množství sil. Tato metoda se hodí především pro situaci, kdy je spadlý lezec vážněji zraněn (např. bezvědomí) a není s to nijak pomáhat při sestupu. Nevýhodou je fakt, že lano se při záchranné akci posunuje, může se tedy dřít o ostré skalní hrany nebo může shazovat volné kameny v terénu.

V následujícím popisu se předpokládá, že spadlý lezec se nachází pod jističem, a to ještě před tím, než jističi prošla půlka lana jistící pomůckou. V případě, že by tomu tak není a půlka lana již prošla, musí zachránce spadlého lezce k sobě buď vytáhnout výše Straussovou metodou , nebo jej spustit k sobě. Pokud ani na spuštění dolů není dost lana, musí zachránce zafixovat lano, vyšplhat výše, a zřídit nový, vyšší štand. Pak sestoupit dolů a zrušit starý štand, a opět vyšplhat nahoru na nový štand, a teprve poté zahájit vlastní záchranu metodou HOI.

  1. Po zachycení pádu jistič zafixuje zatížené lano vedoucí ke spadlému lezci prusíkovací smyčkou připnutou ke štandu smyčkou ”vánočkou” (to je smyčka spojené uzlem, který jde rozvázat i v zatíženém stavu; také je možno hned jako fixující prusík použít Vánočkový prusík, pak se smyčka "vánočka" použít nemusí). Pak se lano vyjme z jistící pomůcky, a jednoduše se založí do karabiny (ta se musí obětovat, zůstane na štandu). Na volný pramen lana (ten co nevede k spadlému lezci) se založí slaňovací pomůcka a prusík na sebejištění (na obr.33 červeně) při slaňování.
  2. Zachránce se posadí do slanění a zatíží volný pramen lana. Jako protiváha mu působí tíha spadlého lezce. Nyní se zruší smyčka ”vánočka” a na ní napojený prusík, který doteď držel pramen lana vedoucí ke spadlému lezci. Zachránce zahájí slaňování ke spadlému lezci. Poté, co k němu dorazí, mu poskytne první pomoc.
  3. Zachránce na lano nad spadlým lezcem založí delší prusíkovací smyčku (nadvojato dlouhou asi 1 – 1,5 m, na obr.33 zelenou barvou) a tu si (zachránce) připne ke svému úvazu. Pomocí této smyčky sebou táhne spadlého lezce dál při pokračování slaňování.
  4. Pokud slanění nevede až na zem, musí zachránce v terénu najít místo pro nový štand. Nesmí se ale slanit až na samotný konec lana! Zachránce by si tak velmi zkomplikoval situaci. Nejvíc slanit tak 2 –3 m nad konec lana.
  5. Poté co zachránce najde dobré místo na zaštandování, zbuduje bezpečný a pevný štand.
  6. Zachránce přiváže k úvazu spadlého lezce delší (1,5 m) nosnou smyčku, a tu pak nadvojato vede skrz karabinu ve štandu, a druhý konec této nosné smyčky si zachránce připne ke svému úvazu pomocí ”vánočkové” smyčky. Pak doslaní trochu níž a převěsí svou a spadlého lezce tíhu právě do této nosné smyčky. Vzájemně se svojí protiváhou vyvažují.
  7. Nyní zachránce zruší své slanění (vyjme slaňovací pomůcku a sebejistící prusík), a stáhne lano dolů. Pak lano opět vloží do další karabiny cvaklé do štandu (opět ji bude muset obětovat a nechat na štandu), a volný konec lana (je dobré na něm udělat uzel proti vyslanění) svěsí dolů. Dále na tento volný konec lano znova umístí slaňovací pomůcku a sebejistící prusík.
  8. Zachránce pomale rozváže ”vánočkovou” smyčku, čímž dojde k převěšení obou do lana, přičemž se opět zachránce a spadlý lezec vzájemně vyvažují (dostanou se do situace na obr.33). Nyní se pokračuje ve slaňování dolů, buď už na zem, anebo na další štand, kde se celá operace opět zopakuje.

Zde je obrázek [4] znázorňující slaňování se zraněným metodou HOI.

Záchrana směrem nahoru

Straussova metoda

Tato metoda je dobrá např. pro situaci, kdy má druholezec problémy s přelezením obtížného místa. Jistič nahoře jej vytáhne nahoru. Na obrázku modře vyznačená smyčka je vlastně odsedávák zachránce, ale oproti obvyklému odsedáváku musí být trochu delší, aby dávala zachránci prostor pro dostatečně táhlé odsednutí do prusíku napojeného na lano.

Zde je obrázek [5] vytahování Straussovou metodou.

Karabinový ”kladkostroj”

Záchrana v traverzu

Zde je obrázek [10] se schématem, jak přetáhnout přes traverz druholezce, který má problémy s přelezením obtížného místa, a nebo lehce zraněného, který je schopen si sám zapnout lano k úvazu. Ve schématu uvedený Vánočkový prusík.

Pokud si není spadlý lezec kvůli zranění schopen sám zapnout podané lano (viz.obrázek), musí zachránce lano zafixovat, a zavěšen na karabině cvaknuté v laně přeručkovat po vodorovných úsecích lana, a po prusících (nejlépe střídavě se dvěma Vánočkovými prusíky) slézt dolů ke spadlému lezci. Zapnout ho do lana, a pak se opět po prusících a karabině vrátit na štand a teprve nyní provést přetažení přes traverz.

Přivolání vrtulníku

Místo pro přistání musí být rovné, položené v rovině nebo na vyvýšeném místě. Před přistáním vrtulníku se v jeho dosahu nesmí nacházet žádné volné, lehké věci (spací pytel, nesmotané lano, oblečení, pozor i na zabodnuté lyže vyčnívající příliš nahoru, apod.). Zvířené předměty by mohly vlétnout do rotoru vrtulníku! Na přední straně vymezeného prostoru pro přistání /20 × 20 m/ musí stát jen jeden člověk, ostatní ať se někam schovají či skrčí. Pilot musí mít zcela jasno, kdo je ten, který dole označuje prostor pro přistání. Čumilové se okolo motat nesmějí.

Místo pro přistání je možno též vyznačit 5 (pěti) předměty rozloženými na zemi ve tvaru písmene T, s tím, že krátká vodorovná příčka T je nasměrována proti větru. Předměty se od sebe rozmisťují ve vzdálenosti cca 10 kroků. Tyto předměty musí být barevné, aby byli vidět, těžké nebo něčím zatížené.

V noci se tyto značky dělají ze svítilen (máme-li ovšem jich dostatek). Svítilny se namíří v úhlu 30°- 40° proti přilétávajícímu vrtulníku. Svítilny nemusí být nějaké zběsilé reflektory, ty by jen zbytečně oslňovaly pilota. Stačí lepší turistické baterky nebo čelovky.

Vrtulník pak přistává nalevo od svislé příčky T, proto je nutno celé T(éčko) posunout cca 2 - 3 m doprava od vlastního, ideálního místa pro přistání.

Je-li prostor pro přistání pokryt pískem, je dobré jej polít vodou, aby se při přistání písek nevířil ve vzduchu. Podobně, je-li místo pro přistání pokryto prachovým sněhem, je nutno ho před přistáním udupat. Zvířený sníh je zvláště nepříjemný, neboť se lepí na skla vrtulníku, a pilot nic nevidí.

V okrajovém prostoru 100 × 100 m okolo místa přistání nesmí být objekty vyšší jak 15 m, pozor na různé dráty telefonního vedení, elektrického proudu, kabely lanovek, apod.

Z dáli blížícímu se vrtulníku je dobré ukázat, jakým směrem vane vítr (buď se aktivuje malá dýmovnice, nebo člověk dole dávající signál k přistání drží v jedné ruce nad hlavou výrazně barevnou šálu, v nouzi kus rozmotané role záchodového papíru, apod.). Člověk dávající signál k přistání musí mít obě ruce vzpažené do tvaru písmena V, a musí stát zády ke větru a čelem k vrtulníku. Jakmile si jednou vybere místo, kam bude vrtulník navádět, musí na onom místě vydržet až do přistání. Kdyby někam začal před blížícím se vrtulníkem ustupovat, pilot by si myslel, že se mění místo pro přistání, a popolétával by stále za ním. V blízkosti vrtulníku se musí všechny osoby pohybovat přikrčené, aby jim hlavu neusekla vrtule! Vůbec nejlépe je se k vrtulníku přibližovat, až když je vrtule zastavená. Zvláště je třeba dávat pozor na zadní vyrovnávací vrtuli, osádka vrtulníku na ni nevidí, tudíž nemůže reagovat na chybu někoho, kdo do jejího prostoru vstoupí. Rovněž pozor ve svažitém terénu, hlavní vrtule může při náhorní straně svahu nebezpečně blízko dosahovat k zemi. K vrtulníku se přibližujeme až na pokyn pilota. Zdvižený palec ruky /OK/ znamená možno nastoupit, někdy pilot zabliká pozičními světly vrtulníku. Naopak nastavená zdvižená dlaň znamená Stůj!

Pokud vrtulník nemůže přistát, zůstane viset v určité výšce nad zemí. Pokud jen nízko nad zemí (cca 1 m), lze nastoupit přímo ze země. Pozor ale, do vrtulníku nenaskakovat zběsile! Vrtulník by se mohl rozhoupat, naklonit se a škobrtnout vrtulí o zem!! Nástup je třeba provést v klidu, pokud se nezdaří, padat od vrtulníku svisle dolů k zemi, a neodrážet se při odskoku od vrtulníku.

Další možností jek může vrtulník naložit lidi na svou palubu, je vytáhnout je lanem. Spouštěné lano z vrtulníku nechejte nejprve dotknout země. Vrtulníky se při letu na svém povrchu nabíjejí statickou elektřinou, může to i poranit. Dotknutím země lanem se elektřina vybije. Pokud se do lana zapínáme sami bez asistence zachránce, je nutno dávat pozor na to, zda je úvaz od lana řádně zapnut a není nám volný, abychom z něj nevyklouzli. Je-li vše v pořádku, dá se osádce znamení vztyčenými palci /OK/ na obou rukách.

Transport

Nejjednodušším způsobem jak vyrobit nosítka pro vícero zachránců (alespoň však dva), je udělat na laně v řadě za sebou (po cca 20 cm) Vůdcovské smyčky s malými oky, a ty pak vzájemně do protilehlých párů propojit expreskami. Tyto nosítka se snadno vyrábějí i ve stísněných podmínkách (ve stanu, v bivakovacím vaku, apod.). Nutno ale mít dostatek expresek.

Zde je obrázek [14], jak udělat nosítka pouze z lana, je-li vícero zachránců (alespoň však dva). Pro výrobu těchto nosítek je lepší, je-li možno lano rozprostřít na rovné volné prostranství.

Zde je obrázek [15], jak udělat z lana nosítka pro jednoho zachránce.

Zpět nahoru
Zpět na obsah
 

Mireček company (2000-2006)