Dnes je
 

Sníh a led


Zpět na obsah

Cepín

Cepín je nástroj, pomocí něhož se leze a udržuje se opora na sněhu a ledu. Lze s ním sekat chyty a stupy, zasekávat a chytat se ho jako chytu, opírat se o něj, brzdit jím při pádu na sněhovém svahu, a v neposlední řadě i sondovat, kopat, hrabat, apod.

Cepíny by se daly rozdělit na dvě velké skupiny:

  • klasické
  • speciální

Klasické cepíny

Klasický cepín slouží k lehčímu lezení, anebo jen k vysokohorské turistice. Má rovné topůrko, je spíše delší, aby umožňoval pohodlné opření se.

Cepín se skládá z několika částí a prvků na nich, které mají své názvy - viz.obr. dole.

Zobák slouží k zasekávání do sněhu (ledu), lopatka slouží k vysekávání stupů, hrabání, zasekávání do měkkého sněhu, bodec slouží k zapichování topůrka do sněhu, poutko brání upadnutí cepínu poté, co jej pustíme rukou, a otvory v hlavici cepínu a v topůrku nám umožňují k cepínu přicvaknout karabiny nebo přivázat smyčky.

Zobák - podle profilu se dají se rozlišit tři typy zobáku:

  • obloukový
  • inverzní
  • rovný

Obloukový zobák je prohnutý směrem nahoru, a u klasických cepínů je nejčastěji se vyskytujícím. Svým tvarem kopíruje oblouk švihu při zasekávání, je takovou přirozenou kotvou, hákem, pro lehčí lezení na sněhu.

 

Inverzní zobák je prohnutý směrem dolů, což má výhodu v tom, že se lépe vytahuje zaseknutý z ledu. To ho upřednostňuje pro speciální cepíny určené na lezení v náročných, svislých ledech. Ale výjimečně se používá i na klasických cepínech, zvláště jsou-li krátké.

Rovný zobák (někdy se taky říká "jedničkový" nebo "terrodactyl") se už moc často nevyskytuje, byl spíše takovým vývojovým mezistupněm od klasického obloukového cepínu ke speciálnímu s inverzním zobákem. Dnes je rovný zobák spíše na nějakých jednodušších, levných cepínech.

Tvar hrotu zobáku – rozlišujeme tři tvary:

  1. pozitivní
  2. neutrální
  3. negativní

(Zde je obrázek [6] s jednotlivými tvary hrotů zobáků).

Pozitivní hrot zobáku se díky své špičatosti hodí do tvrdého zledovatělého sněhu, nebo i do snadných, lehčích lezeckých úseků na ledu. Hodí se především na zimní túry. Ovšem údery na skálu se rychle tupí.

Naopak negativní je jaksi ze své podstaty tupý, takže se hodí na pěší vysokohorskou turistiku v létě, kdy s cepínem bušíme do kamení a trsů trávy, a při túře překonáváme jen někdy a občas malá sněhová pole, kde nehrozí delší pád na sněhu, a spíš se chceme o cepín opírat a přidržovat se. Pokud bychom totiž s negativním hrotem cepínu chtěli brzdit na svahu s velmi tvrdým, ledovým povrchem, tak je nutno si uvědomit, že při správně prováděném brždění cepínem nadzvedáváme dolní konec topůrka nahoru, čímž je negativní hrot odkláněn od povrchu a v principu funguje jako jakási brusle, nezarývá se, ale klouže. Tedy na tvrdý sníh a led se tento typ hrotu zobáku příliš nehodí.

Neutrální hrot zobáku je jakýmsi kompromisem, takovým univerzálním hrotem zobáku pro každé roční období. Zkrátka takový "ani výhody, ani nevýhody".

Na spodní hraně zobáku je za sebou několik zubů. Slouží k zvětšení tření zobáku při zaháknutí za skálu, nebo když je zaseknut do ledu a sněhu. Na některých cepínech bývají poměrně výrazné, ale není to vždy nutné. Zuby se zbytečně velkými zpětnými háčky pak jen ztěžují vyndání zaseklého zobáku z ledu ven.

Pokud plánujeme s cepínem pohyb na ledu, měl by hrot zobáku být u starších a již ztupených cepínů nabroušen. Brousit ho jen jemným pilníkem, po broušení nesmí zůstat žádné rýhy, které by snižovaly pevnost. Zobák, i když je z tvrdé oceli, se dokáže zlomit!

Lopatka - její ostří bývá buď kruhově vypouklé (konvexní), nebo vykrojené (nekonvexní). Konvexní je lepší do měkkého sněhu, nekonvexní do tvrdého až ledového sněhu. Někdy jsou v lopatce otvory, ty slouží jednak ke cvakání karabin k cepínu, ale taky je někdy výrobce dělá za účelem odlehčení hmotnosti cepínu.

Hlavice cepínu bývá u klasických typů cepínů jednolitá, tedy zobák a lopatka jsou svařením spojeny v jeden kus. Bývají vyráběny dvěma způsoby. Jednak jako ploché, vyříznuté z válcovaných ocelových plástů, a opracované broušením. Jednotlivé hroty (zobák, lopatka) jsou sice tvrdé, ale ne maximálně. Časem se snadněji otupí. Zato jsou ale levnější. Druhý způsob výroby je kování. Kované hlavice jsou na pohled pěkné, vskutku řemeslné dílo. Kovaná ocel je i tvrdší. A cenově drahá.

Na hroty cepínů se používá tzv. pérová ocel, metalurgové ji označují jako "19452.4".

Poutko - je vyloženě dobré, aby na cepínu bylo. Cepín bez poutka jsou tak trochu vyhozené peníze. Jeden způsob přidělání poutka k cepínu je napojení popruhu poutka na kovový (nebo plastový – pozor, menší nosnost) kroužek, který je posuvný po horní části topůrka. To nám umožňuje mít stále poutko kolem zápěstí ruky, ať už se držíme za hlavici cepínu, nebo za rukojeť, a nebo i při přechmatávání. Druhý způsob přidělání poutka je mít ho pevně přidělané do jednoho z otvorů v cepínu (buď otvor v hlavici, nebo v topůrku), a poutko mít delší tak, aby vystačilo jak k hlavici, tak k rukojeti. U této druhé varianty přidělání je nutné, aby na poutku byla přezka, umožňující si individuálně nastavit délku poutka. Mimo to by každé poutko mělo být opatřeno aspoň jednoduchým zadrhovadlem (jezdcem), které zaručí trvalé utažení poutka kolem zápěstí ruky. Pozor na nosnost poutka! Není vyráběno na zadržení pádu člověka, u klasických cepínů ani na unesení jeho váhy. Proto se u klasických cepínů do poutek nikdy nezavěšovat pokud nevíme, kolik poutko unese. Někdy precizní výrobce přišije na poutko cedulku s údajem o nosnosti, ale u klasických cepínů tomu není často. Úplná šílenost a hovadina by bylo za poutko jistit.

Otvory v cepínu slouží k cvakání karabin k cepínu, což se všestranně využívá při jištění. Někdy je v hlavici cepínu otvorů vícero. Na jištění přes cepín topůrkem zabodnutý do sněhu je nejlépe použít ten otvor, který je v ose topůrka, ale není to vyložená nutnost. Pokud do hlavice cepínu zaseknutého v ledu chceme dát smyčku, abychom si přes ni do cepínu odsedli, tu využijeme ten otvor, který je nejblíže k povrchu ledu - viz. obrázek [7] (tehdy působíme silou co nejvíc podél ledu, a tendence vytažení zobáku kolmo ven z ledu je nejmenší). Někdy také bývá otvor dole v topůrku u bodce, jeho využití bývá sporadické, ponejvíce při budování slaňovacího stanoviště (o tom na stránce Jištění na sněhu, odstavec "Slaňovací stanoviště").

To, jak bychom měli mít klasický cepín dlouhý, určíme zhruba tak, že když se postavíme rovně, s rukou podél těla a se zaťatou pěstí, tak by se svisle postavený cepín měl vejít od pěsti k podlaze. Jinak za určitou střední délku se považuje 70 cm, od níž se rozeznávají cepíny krátké, nebo dlouhé.

Klasické cepíny běžně váží něco kolem 500 g, což je zhruba tak ideální, aby s nimi šlo dát pořádnou ránu. Ale pro účely letní horské turistiky, kdy se člověk při túře vzácně dostane na sníh (jinými slovy člověk většinou cepín nese na batohu), se vyrábějí tzv. odlehčené cepíny, které váží jen přibližně 350 g. Na zimu a do tvrdého sněhu a ledu se tyto odlehčené cepíny nehodí, neboť jsou moc lehké a při švihu nezískají takovou hybnost, tudíž jejich zaseknutí do ledu je slabé.


Speciální cepíny

Používají se pro náročné lezení v ledech a na strmých sněhovo-ledových svazích. Oproti klasickým cepínům jsou kratší, jejich délka je přibližně okolo 50 cm. Jejich charakteristickým znakem je prohnutím tvarované topůrko. To proto, aby si lezec při zasekávání cepínu do svislého ledu neomlátil klouby prstů o led. (Krátké a rovné topůrko by to umožňovalo snadno).

Hlavice speciálních cepínů je montovatelná, a skládá se z několika dílů. Jednak zobák a lopatka jsou od sebe odděleny. Mezi nimi je stření část hlavice, která je vlastně horním zakončením topůrka. K této střední části hlavice je pomocí šroubů připevněn zobák, tak i lopatka. Šrouby mají většinou imbusovou hlavičku, což je výhodou, neboť při mlácení cepínem nemůžeme "vnitřně" umístěný imbusový profil nijak poškodit.

Nesmírnou výhodou montovatelné hlavice je možnost vyměňovat zobák, ať už poškozený za nový, nebo nějaký za jiný vhodnější typ zobáku, který se nám bude lépe hodit pro námi zamýšlený výstup. Rovněž i lopatka je výměnná, a místo ní můžeme dát jinak tvarovanou lopatku, nebo i tlouk, čímž z cepínu uděláme kladivocepín.

Mimo jiné bývají v hlavici cepínu často namontovány poměrně velké šrouby, které často nemají zjevný účel. Nic nedrží, nic nespojují...(?). Jsou to závaží, která mají za účel vyvažovat cepín. Jejich přidáním nebo vyjmutím z hlavice si můžeme měnit hmotností vlastnosti cepínu, což trochu ovlivní práci s ním.

Zobáky u speciálních cepínů jsou téměř výlučně inverzní, protože ty se nejsnáze vytahují po zaseknutí z ledu. Aby bylo vytažení ještě víc ulehčeno, tak se horní hrana zobáku zaostřuje. Jelikož se speciální cepíny především zasekávají do tvrdého ledu, jsou hroty jejich zobáků dělány jako pozitivní, tedy zašpičatěné.

V naprosté většině dělá vždy výrobce k danému cepínu několik druhů zobáků. V obchodech je možno si je dokoupit. Člověk si tak může pořídit např. náhradní zobák na cepín pro případ zničení toho původního. Nebo se pořídit jiný zobák vhodný na jiný sklon svahu, či do jinak tvrdého sněhu a ledu. To, který zobák do jakého ledu či sklonu svahu použít, se zjistí v katalogu konkrétního výrobce cepínů. Jednotlivé díly cepínů od různých výrobců nejsou vzájemně kompatibilní.

Podobně jako u klasických, tak i u speciálních cepínů se vyskytují ploché zobáky vyříznuté z válcovaných ocelových plástů opracovaných broušením, a potom také tvrdší kované zobáky.

Poměrně důležité u zobáků speciálních cepínů je ozubení. Zuby by měly být ostré, precizně vybroušené, ale na druhou stranu není dobré, aby zuby byly vytvarovány do výrazných zpětných háčků. Zaseklý cepín pak jde velmi ztěžka vyndávat z ledu, a lezení s ním se mění na úmornou činnost plnou vzteku.

Existují zvláštní typy zobáků, jako jsou trubkový (do velmi tvrdého, tříštivého ledu), polotrubkový, mixový, atd. Jejich využívání není v praxi však nijak časté, a běžně na prodávaných cepínech namontovány nejsou. Musejí se dokupovat zvlášť jako komponent.

Lopatky nejsou u speciálních cepínů tak důležité, neboť při lezení v ledech jen málokdy vysekáváme stupy. Často se lopatky dělají jako trojúhelníkové s jedním vrcholem trojúhelníku jako s hrotem. Využívá se pak jako jakýsi plochý hrot (kolmý k rovině zobáku) pro zasekávání do velmi měkkého krystalického ledu, kterým se díky své šířce neprořízne.

Poutko je u speciálního cepínu co se významu pro lezení týče, celou polovinou cepínu. V naprosté většině bývá upevněno k topůrku cepínu. Na popruhu poutka musí být přezka, která umožní si individuálně podle potřeb lezce nastavit délku poutka. Také poutko musí mít zadrhovadlo umožňující trvalé a pevné utažení poutka okolo zápěstí ruky. Popruh poutka v úseku, který zápěstí ruky obepíná, by měl být rozšířen a vyztužen. Při lezení totiž často silně rukama za poutka taháme, neboť nám rychle ochabují ruce a samotné držení rukou za rukojeť cepínu nestačí. Proto také je nutné, aby poutko bylo pevné a bylo s to unést váhu člověka.

Jelikož při náročném lezení v ledech potřebujeme osazovat jištění (zavrtávat šrouby), ruku z poutka cepínu musíme často během výstupu vyndávat. Přitom se ale musíme druhou rukou držet za zaseklý druhý cepín. Proto je dobré, aby celý systém povolování a utahování poutka okolo zápěstí ruky šel ovládat lehce, pokud možno jednou rukou. Nebo aby si aspoň šlo vypomoci zuby v puse. Různí výrobci to řeší všelijak, pomocí suchých zipů, umělohmotných blokovacích přezek, odepínáním celého poutka zavěšeného v karabince, apod.

Jako nejjednodušší a opravdu ovladatelný jednou rukou s navlečenou rukavicí se ukazuje systém "dvojočkového" poutka, kde v jednom oku máme ruku (toto oko je až po regulovatelnou zarážku na popruhu utahovací), a druhé oko je určené na zavěšení za lopatku (případně tlouk u kladivocepínu; toto druhé oko je pevné, neutahovací), při kterémžto zavěšení a jemném tahu dolů dojde k roztažení prvního oka obepínajícího ruku. Tu pak můžeme vyndat, osadit jištění. Poté opět ruku vrátíme do jejího původního oka, pohybem ruky sundáme druhé oko z lopatky cepínu, a tahem ruky dolů opět první oko utáhneme okolo ruky. Snad vše objasní obrázek [10].

Často bývá na poutku z boku ještě navíc takové malé očko, tvořené přišitým úzkým popruhem. Je to tzv. odsedávací očko. K němu se připojuje karabinkou smyčka, která spojuje cepín se sedákem, a tak si lezec během výstupu může do zaseknutých cepínů odsednout. Tím, že je odsedávací očko našité trochu z boku, nezpůsobíme jeho zatížením zúžení hlavního oka poutka, kde máme ruku, a tak i když v poutku sedíme, můžeme ruku do něj volně vkládat i vytahovat.

Topůrko speciálních cepínů, jak už bylo řečeno, bývá různě tvarované prohnutími, z důvodů šetrnosti k rukám a prstovým kloubům lezce. Jaký je však ideální tvar, není dáno. Je to záležitost povícero individuální, každému člověku vyhovuje nějaký jiný tvar. Obecně se dá říci, že pro lezení ledovo-sněhových svahů, pro horské výstupy, je lepší, když je topůrko spíše rovnější, jen mírně prohnuté. A pro výhradně ledové lezení svislých "obřích rampouchů" jsou lepší topůrka ohnutá v ostřejších úhlech, největší oblibě se těší jakoby "banánové" zahnutí topůrka. Mimo to existují i futuristické a extravagantní tvary topůrek cepínů, ale jejich přínos pro usnadnění lezení není znám.

Rukojeť musí být na povrchu pogumovaná a jemně profilovaná, aby držení cepínu stiskem ruky bylo pevné. Pro ty speciální cepíny, které mají topůrko spíše rovnější, a jsou více určeny na lezení v horách, zdolávání ledovo-sněhových svahů, je lepší, když rukojeť nijak moc nepřevyšuje svým průměrem tloušťku topůrka. Cepín se pak snadněji zabodává topůrkem do sněhu, lépe se tak budují jistící stanoviště na sněhu. Rovněž se lépe leze s cepíny na strmém svahu metodou, kdy do sněhu zabodáváme topůrka, a cepínů se držíme shora za hlavici (tzv. "na tlak"). Naopak pro lezení svislých ledů (obří rampouchy), kdy na cepínech visíme držíc je za rukojeť, je lepší, když na dolním konci rukojetě je výrazné rozšíření, taková bambule, která brání sjíždění sevřené dlaně po rukojeti dolů.

Speciální cepíny váží ideálně tak 600 g - 800 g. Určit, na co jak těžký cepín je lepší, je obtížné, závisí to hodně na individuálních dispozicích lezce, a na tom, co vlastně polezeme. Aspoň několik postřehů: Chceme-li se vydat na dlouhé, horské výstupy, které trvají mnohdy celý den (nebo i několik dnů), musíme si uvědomit, že celý den budeme mávat cepíny nad hlavou, a s příliš těžkými to moc velká radost nebude. Na kratším (např. 1 lan.délka), byť extrémním výstupu to s těžším cepínem chvíli vydržíme, ale nesmí jejich váha zase být přehnaná. Ovšem přespříliš lehké cepíny mají ve švihu menší razanci a jejich zaseknutí není tak průrazné. Rovněž i charakter námi lezené cesty má vliv na pohodlnost lezení při různých hmotnostech cepínů. Pokud je led tvořen převisle naskládanými rampouchy, a my lezeme v mírném záklonu, je zápřah rukou dozadu za hlavu s těžším cepínem nepříjemný. A naopak na ukloněném ledovém svahu nám trochu těžší cepín tolik nevadí.

Brždění cepínem na sněhu

Brždění cepínem se provádí za účelem zastavení, nebo aspoň zpomalení, pádu na sněhu. Pokud nejsme jištěni lanem, je to jediný způsob, jak zatavit pád na sněhu. Ale i při jištění lanem se brždění provádí, aby se aspoň zmenšil následný záchytný náraz do lana.

Nejlépe se k brždění hodí klasický turistický cepín (délka cca 70 cm) se zobákem a lopatkou, samozřejmě když takový nemáme, lze brzdit i krátkým cepínem. Na tvrdém firnovém sněhu se brzdí zobákem cepínu, v měkkém sypkém sněhu se brzdí lopatkou. Ovšem pokud je pod měkkou vrstvou sněhu spodní vrstva tvrdého, na který se při brždění prohrábneme, tak je nutno brzdit zobákem cepínu.

Při pohybu na sněhu mít vždy na rukou nasazené rukavice!!! Zvláště tvrdý firnový sníh je jak "šmirglpapír" a dokáže holé ruce rozdrásat do krve, až na kost.

Po upadnutí na sněhu začneme sklouzávat dolů. Rychlost pádu samozřejmě závisí na sklonu svahu, vlastnostech sněhu, a na našem oblečení a výstroji. Na svahu s tvrdým sněhem (firn) o sklonu víc jak 40° už po pár metrech je rychlost pádu pořádná, téměř se blíží rychlosti volného pádu. Pokud máme hladké oblečení z umělých vláken (šusťákové kalhoty a větrovku), tření mezi oblečením a sněhem bude menší, rychlost pádu bude větší. Někteří výrobci oblečení dělají povrch svrchních oděvů jemně vroubkovaný, právě za účelem zvýšení tření o sníh při pádu na sněhovém svahu. Brzdící efekt ale není nijak obrovský... Daleko více dokáže pád zpomalit, pokud na sobě máme postroj úvazu (sedák, prsák, popř. celotělový). Popruhy úvazu se drhnou o sníh poměrně znatelně, ale samy o sobě pád taky nezastaví. Ale i tak je jen doporučení hodné na postup po sněhovém svahu mít na sobě úvaz, na něm i pár karabin či expresek. Ono to "haraburdí" aspoň pád zpomalí. (Jen je nutné, aby smyčky, expresky, apod., jenž na sobě budeme mít zavěšené, byly krátké a nepletly se pod nohy!).

Když bychom nebrzdili, tak například už při pouhém pádu po svahu o sklonu 45°, dlouhém toliko 20 m a na tvrdém sněhu, dosáhneme rychlosti něco k 70 km/h. Jestliže dole pod svahem narazíme na nějakou překážku (balvan, sérak, skalnatý výčnělek), tak je to, jako bychom seděli na kapotě auta jedoucího "sedmdesátkou", a to narazilo na zeď. Jak nám v tu chvíli asi bude?

Důležité pro efektivní brždění na sněhu je správné držení cepínu. Cepín se musí držet za hlavici, a tím hrotem, kterým chceme případně brzdit, nastaveným v opačném směru, než je náš pohled. A to jak při výstupu, traverzu, tak i sestupu! Cepín mít k ruce připojen i poutkem!

Příklad: Jdeme po svahu nahoru, sníh je tvrdý, budeme brzdit zobákem cepínu. Svou zručnou rukou držíme cepín lopatkou dopředu (směrem ke svahu, směrem našeho pohledu vpřed) - viz.obrázek [1], tak je to správně.

Správné držení cepínu nám umožňuje jednou rukou stále držet cepín za hlavici (jak před pádem, tak i během pádu), a druhou rukou musíme jen uchopit dole topůrko cepínu. Je to bezkonkurenčně nejrychlejší způsob, jak uchopit oběma rukama cepín za hlavici a i za dolní bodec, a mít při tom námi požadovaný hrot cepínu nastaven k zemi. (Někteří lidé to považují na nepřirozené, a instinktivně tíhnou k tomu rukama přechmatávat, tedy rukou z hlavice přesáhnout na topůrko, a volnou rukou chytat hlavici. Nejspíše proto, že chtějí mít svou zručnou ruku /např. praváci pravačku/ na dolním konci topůrka u bodce a lépe tak ovládat cepín. Je to však chyba: při přechmatávání cepín můžeme ztratit tím, že se nám vytrhne z ruky při jeho chvilkovém zadrhnutí se o sníh, navíc tím ztrácíme čas, pád rychle nabírá na rychlosti a každá vteřina je dobrá. // O držení cepínu při brždění bude řeč ještě níže v textu.)

Bez stoupacích želez

Pokud na nohách nemáme stoupací železa (mačky), brzdíme při pádu kromě cepínu právě i nohama. Jakmile pocítíme, že jsme ztratili rovnováhu a není šance to vybrat, je ze začátku jedno, jak tělem na svah dopadneme, první je jakkoliv reflexivně se pokusit po dopadu na povrch se zastavit. Prostě jakkoliv, v tuto chvíli (jedná se tak o vteřinu!) nehledět na nějakou předepsanou pózu těla... zkrátka zastavit to! Když to nevyjde a začneme sjíždět po sněhu dolů, je nutno zachovat klid, chladnou hlavu, nepanikařit, a vzít rozum do hrsti.

Následující příklady přepokládají pád na tvrdém sněhu (firnu).

  • Pád na čelo

To jsme dopadli docela dobře. Protože nemáme stoupací železa, můžeme svěsit nohy na zem, mírně nohy roztáhnout a špičkami bot rýt do sněhu. Dosud volnou rukou chytit topůrko cepínu za dolní část, cepín si oběma rukama přitáhnout pod tělo, topůrko bude zhruba úhlopříčně pod trupem, hlavici cepínu mít vedle ramena, a nalehnout na cepín. Zobák cepínu tlačit do sněhu, bodec cepínu nazdvihovat nad povrch sněhu. (To nadzdvižení bodce je moc důležité. Bodec se nesmí zabodnout, jinak by se cepín dostal do rotace, hlavice cepínu by se zvrátila dozadu!)

  • Pád na záda

Musíme konat rychle. Zůstaneme na zádech, v rukou si připravíme cepín (jednou rukou ho už držíme za hlavici, takže jen druhou rukou uchopit topůrko dole), během toho budeme sjíždět dolů, padat. Jakmile jsme připraveni, švihem celým tělem se přetočíme na břicho - a dál se postupuje jako při pádu na čelo.

Se stoupacími železy

Stoupací železa se nesmí (!!!) dostat do záběru ve sněhu. Jakmile by se stoupací železa zadrhly, tělo by se dostalo do rotace (těžší trup by pokračoval v pádu, předletěl by nohy), následovala by salta, kotmelce. To je nejhorší, co nás může potkat. Takže po spadnutí na povrch sněhu nutno nohy nadzvednout. Když jsme na zádech, přitáhnout kolena k břichu, a jakmile provedeme otočení se na břicho a začneme nalehávat na cepín, nohy se musí zvednout ohnutím nohou v kolenou tak, aby stoupací železa byla zvednuta nad povrch sněhu. A vydržet tak až do zastavení, což je trochu proti přirozenému reflexu, člověk instinktivně tíhne k tomu nohama brzdit, ale musí se na to dávat pozor a neudělat to.

Drobné postřehy...

Napoprvé nemusí zabrždění cepínem vyjít. Příklad: naleháváme na cepín, zobák cepínu se zarývá do sněhu, pád se už zpomaluje, už už se zdá, že se zastaví, ale pak najenou se zobák cepínu vytrhne ze sněhu (doprovázeno cuknutím). V ten moment je důležité nepustit se cepínu, ani nepřipustit, aby se nám natáhly ruce nahoru. Nutno stále držet cepín u trupu těla, znova na něj nalehnout a brzdit.

Pokud padáme se stoupacími železy na nohách, a ty máme během brždění cepínem správně zvednuté, tak v momentě, kdy ucítíme, že pád se po zpomalování zastavil (musíme si tím být jistí, musí to být opravdu zastavení), tak okamžitě nohy svěsit dolů a zaseknout mačky do sněhu. (Mnohdy je to při brždění s mačkami rozhodující moment, neboť samotný cepín na zastavení nemusí trvale stačit, zvlášť na prudším svahu. Třeba si uvědomit, že když se brzdí bez maček, tak člověk cepínu nohama vypomáhá, taky jimi brzdí. Když má ale mačky, tak, ne, cepín je v tom sám. Brždění má někdy průběh - chvíli rychle, chvíli fáze zpomalení /to tehdy, když se nám daří zobák cepínu zarýt hlouběji do sněhu/, ale pak se zobák cepínu třeba prořízne, a pád zase nabere rychlost. A v tomto neplynulém brždění mohou nastat "desetiny vteřiny", kdy se nám na okamžik pád podaří zastavit, ale právě jen dočasně. Vystihnout tento okamžik, ono krátké zastavení, než se zobák cepínu prořízne, to je umění... Každopádně pořád platí: nohy s mačkami svěsit dolů a zaseknout je jen když se pád zastavil. Jinak hrozí kotrmelce a salta!)

Když už se do rotace dostaneme, a děláme kotrmelce, snažit se při dopadu na zadek rozplácnout rukama nohama od těla, aby rotování těla ustalo. Pak už sjíždíme (padáme) po zádech, a dál postupovat, jak bylo uvedeno výše v textu.

Nikdy na brždění cepínem nerezignujte. Když se pád nepodaří zastavit, tak se aspoň zpomalí, takže pod svahem nenarazíte na překážku takovou silou, jako kdyby jste nebrzdili.

Ledovce

Pohyb lidí na ledovci

Není většinou fyzicky namáhavý s porovnáním s jinými horolezeckými terény, jedná se většinou o obyčejnou chůzi. Ale co se objektivního nebezpečí týká, je pohyb po ledovci jeden z nejhorších. S trochou nadsázky jej lze přirovnat k ruské ruletě.

Jištění na ledovci

Při pohybu na ledovci je nutno se jistit, protože výrazně hrozí propadnutí se do ledovcové trhliny ukryté pod návějí sněhu. Nepodceňovat! Ledovcových sólo-chodců na světě už pár bylo, a nikdy tu nebyli moc dlouho.

K jištění na ledovci se používá jednoduché horolezecké lano dlouhé minimálně 50 m, optimální je 60 m. Je ještě v mezích únosnosti použít jeden pramen polovičního lana, neboť na ledovci jednak nehrozí zatížení lana přes ostrou skalní hranu, a za další nevznikají tvrdé pády s velkou rázovou silou.

Jsou-li podmínky na ledovci velmi zlé, samé trhliny a sněhové mosty, či napadl-li nový sníh a zakryl množství trhlin, je nutno se jistit z bezpečných štandů. Jistič pevně ukotví cepíny v prověřeném, pevném místě, a odtud jistí prvního, jenž dál ve vytyčené směru pochodu zbuduje další bezpečný štand, a dobere sem druholezce.

Na lehčích úsecích ledovce se jistí při současném pochodu. Dva lezci se spojí lanem tak, že mezi nimi je cca 12 m středního úseku lana, koncové zbylé části lana dlouhé cca 19 m (při použití lana o minimální délce 50 m) má každý z lezců smotané a připevněné nejlépe na batohu. Tyto koncové části lana jsou důležité pro případnou záchranu a vytažení spadlého lezce z ledovcové trhliny. Uvedené délky částí lan jsou důležité, to proto, aby lano na záchranu stačilo svou délkou.

K lepšímu pochopení je třeba nahlédnout na obrázek [1] nejúčinnějšího způsobu, jak vytahovat spadlého lezce z trhliny. Nu, a 50 – 12 = 38, a 38 / 2 = 19, a za předpokladu, že jistič zachytil pád ještě před projitím půlky úseku lana mezi nimi přes okraj trhliny (tedy spadlý lezec visí nanejvýš 6 m pod okrajem trhliny), tak mu bude oněch 19 m přeložených napůl (tedy 19 / 2 = 8,5 m) na vytažení spadlého lezce stačit. Pokud jistič pád zastavil až po projití půlky lanového úseku mezi nimi přes okraj trhliny (což znamená, že jistič je poblíž nebo na samém okraji trhliny), tak mu můžeme pogratulovat, ale jeho situace je prekérní, a bude muset použít jinou, méně pohodlnou metodu vytahování z trhliny. Pokud mu budou ve vytažení bránit brzdící uzlíky na laně (o nich níže v textu), může zachránce použít tu část lana, kterou má smotanou v batohu.

Při jištění za současného pochodu je naprostou nutností, aby lano spojující lezce musí bylo mírně napnuté!!! Lidé v lanovém družstvu musí vzájemně koordinovat svůj postup, ti zadní nesmí příliš spěchat, aby se lano neprověsilo. Je to důležité proto, aby při propadnutí některého z lezců lano pokud možno ihned působilo. Když by totiž lano bylo na zemi moc prověšené (vyloženě ležící a vláčené v obloucích po zemi za kráčejícím člověkem), tak by po propadnutí dotčený lezec nejdříve padal volným pádem, čímž by nabral rychlost, a pak působil větším rázem.

Jaký použít úvaz ?

Jaký použít při současném pochodu navázaných lidí na ledovci horolezecký úvaz, toť otázka… Pokud vezmeme situaci, že po ledovci se pohybuje dvoučlenné družstvo spojené lanem praktikující současný pochod, a jeden z nich se proboří do ledovcové trhliny a druhý jej bude jistit, tak by bylo ideální, kdyby do trhliny spadlý člověk měl kombinovaný úvaz, a jistič nahoře měl jen sedací úvaz. Vyplývá to z toho, jak je místo navázání lana na úvaz umístěno vzhledem k těžišti lidského těla. U kombinovaného úvazu je bod navázání nad těžištěm těla, tedy člověk je udržován během volného visu v trhlině ve vzpřímené poloze. Naopak jistič nahoře na ledovci je v neobvyklé situaci, zatížené lano jej táhne šikmo dolů k povrchu ledovce. Samotný sedací úvaz je kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů je to lepší. Jistič lépe udržuje rovnováhu a vzpírá se tahu lana. A to i poté, je-li povalen a vláčen po ledovci. Samovolně se stočí nohama napřed ve směru tahu lana, a v této pozici daleko lépe může nalehnout na cepín a zastavit stržení. Co je však neřešitelný problém, je určit, kdo z těch dvou do trhliny spadne. A tím ta báječná teorie končí, protože každému potencionálně hrozí při pohybu po ledovci pád do trhliny a při tom je bezpečnější mít kombinovaný úvaz. Navíc při túře po ledovci má člověk většinou na zádech těžký batoh, a pak použití kombinovaného úvazu je nutností, nechce-li člověk riskovat poranění páteře.

Síly působící při pádu do trhliny aneb proč raději kombinovaný úvaz

Úvaha vychází z výsledků měření provedeným Německým alpským spolkem - DAV, viz. publikace "Alpin - Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg", str.131.

Předpokládejme vodorovný terén a svislou trhlinu, váhu spadlého člověka cca 80 kg, členy lanového družstva pojmenujme "spadlý", "druhý", "třetí", "čtvrtý". Nemají na laně brzdící uzlíky ani tlumiče pádů.

Pokud se člověk propadne do trhliny, spadne přibližně 3 - 5 m pod okraj trhliny. Je to v důsledku určité nenapnutosti lana (čemuž nelez trvale bránit, i při snaze o správný postup lano mezi lezci chvilkově kolísá ze stavu napnutí do stavu určité  povolenosti), a dále je to v důsledku protažení pružného lana. Síla kterou spadlý lezec pádem vyvine na "druhého" je 1,5 - 2,0 kN (to odpovídá přibližně 150 - 200 kg). Takovou sílu nemůže druhý lezec-jistič na laně udržet ve vzpřímeném postoji. Bude povalen. Poté bude síla stržení bržděna třením těla "druhého" o povrch ledovce (deformace sněhového povrchu, nelehnutí na cepín a zabodávání zobáku cepínu do povrchu ledovce, vzpírání se nohama, apod.). Následně se síla od spadlého lezce zredukuje na cca 0,5 kN (to odpovídá přibližně 50 kg), protože "druhému" trochu pomáhá tření lana na hraně trhliny.

Dále se pokusme o úvahu (poznámka - toto již DAV neměřil): Předpokládejme, že "druhý" má problémy pád zastavit a je vláčen po zemi. Táhne jej síla 0,5 kN (cca 50 kg). "Druhý" však drhne (tření) o povrch. Výrazně se napne lano ke "třetímu". Jaká síla bude působit na třetího? Přeci 0,5 kN mínus to tření "druhého". Řekněme že ve výsledku zhruba 0,3 - 0,2 kN (cca 30 - 20 kg). A takto můžeme pokračovat dále. Podstatné je, že každý další člen lanového družstva už zachycuje menší sílu. A co víc, vzdálenější členové mají více času na to, se zapřít, nebo zalehnout k zemi a zaseknout cepín. Když pak dojde k zastavení pádu, tak poté se tři členové nahoře rovnoměrně podělí o tah od spadlého (tj. 0,5 kN, cca 50 kg), čili každý z nich bude držet sílu 0,16 kN (cca 16 kg). Dostatečně početné družstvo má reálnou šanci zachytit pád i v kombinovaných úvazcích.

Aby to takto ale fungovalo, je nezbytné, aby "druhý" nebyl vtažen do trhliny, nesmí tam spadnout!!! Čili rozestupy mezi členy lanového družstva musí být dostatečně velké. Plyne z toho nutnost mít pro celé družstvo dlouhé lano - opět nutno připomenout - 50 m minimálně, lepší je 60 m. A ještě jedna podmínka - opět opakování výše již řečeného - nemít průvěsy lana mezi jednotlivými členy družstva.

Poznámka: V horolezecké veřejnosti je část lidí, která zastává názor, že sedací úvaz je rozhodně lepším řešením. Často se lze setkat s doporučením, brát si sedací úvaz i tehdy, když máme těžký batoh. Nakonec je věcí osobního rozhodnutí, kdo si jaký úvaz vezme, ale znovu je třeba upozornit - při samotném sedacím úvazu se může poranit bederní páteř, a při otočce hlavou dolů lebka nárazem na ledovou stěnu trhliny. Následně člověk v bezvědomí zůstane viset hlavou dolů. Navíc při visu hlavou dolů hrozí sklouznutí batohu dolů a zachycení bederního popruhu batohu okolo krku hlavy. Pokud máme cepín připnutý k ruce poutkem, může se padající batoh ramenním popruhem zamotat s cepínem a jeho poutkem, takže dojde k zranění zápěstí ruky. Ostatně jak si tento spor vyřešila  Bezpečnostní komise DAV (Deutcher Alpenverein) je možno si přečíst v publikaci "Alpin - Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg", autoři Pit Schubert, Pepi Stückl, str.130 a 143. I v této publikaci je doporučen kombinovaný úvaz.

Navázání na lano

Při současném pochodu se člověk nemůže navázat na lano přímo koncem lana (protože koncovou část lana má smotanou v batohu pro případ záchrany). Musí se tak navázat s vložením mezičlánku, a to karabiny. Na laně se naváže ”Krejčík” (Vůdcovská smyčka), která se spojí s kombinovaným úvazem karabinou, která musí mít pojistku zámku! Kdo chce mít jistotu, že karabina neselže, může použít paralelně dvě karabiny.

Lanové družstvo

Nejlepší je na ledovci chodit při současném pochodu navázaných lidí v čtyřčlenném až pětičlenném družstvu. Jak už bylo řečeno, propadne-li se první, druhý je při jištění jeho pádu povalen, ale brzdí nalehnutím na cepín, takže třetí, čtvrtý, atd. již má dostatek času se účinně vzepřít. Není však dobré po ledovci chodit v mnohačlenném družstvu, neboť pak lidé o sobě nemají přehled, ti na čele skupiny nevědí o tom, co se děje na konci skupiny. Nanejvýš je dobré se na ledovci pohybovat při současném pochodu navázaných lidí v pětičlenném družstvu. Víc lidí má už i problém se prakticky vejít na i 60 m lano.

Při větším počtu (např. 5 lidí na laně) je možno zredukovat vzdálenost rozestupů mezi lezci, ale nesmí být menší než 10 m! Dále při větším počtu lidí je problém, jak uchovat zbytkové části lana, které jsou jinak připraveny pro záchranu. Pokud jde například 5 lidí, tak se už na zbytkové části lana rezignuje, první a poslední se navážou na úplné konce lana. Je to proto, že větší počet lidí snáze provádí záchranu. Zachránci zbudují pevný štand, kde budou průběžně dobírat lano, ale spadlého vytáhnou společnými silami jen prostým tahem nahoru.

Postup ve dvojici

Často horolezci vyrážejí na výstup v lezecké dvojici. Aby ne, je to pro skalní výstup nejpraktičtější. A je tu problém - co když ke skalní stěně vede cesta přes ledovec. Často je kladena otázka, jak se v takovém případě jistit, aby to bylo bezpečné. Bohužel, jedině od jistícího stanoviště k jistícímu stanovišti, a být navázaný na kombinovaný úvaz. Což je však pomalejší metoda, dochází k časovým ztrátám.

Současný pochod ve dvojici prostě na ledovci není bezpečný, lidé jej provádějí na vlastní riziko.

Zkrátka může se stát, že dvojice bude mít kombinované úvazy, a dojde ke stržení do trhliny. Ale taky se může stát, že budou mít jen sedací úvazy, a pád zadrží brzdící uzel, takže ani nebude na jističe kladen nějaký zvlášť velký nárok, a spadlý se doživotně zmrzačí poraněním páteře při dopadu do samotného sedáku. Bůh suď, koho potká jaký osud... Požadavky na bezpečnost jsou v tomto případě protichůdné. Současný pochod ve dvojici na ledovci není prostě bezpečný.

Smutný osud partnerských dvojic

Úplně nejhorší variantou lanového družstva je dvojice těžkého a lehkého člověka. Nejčastějším případem je partnerská dvojice muž a žena, kdy muž je těžší a žena lehká. Navíc muž jako gentleman nosí větší a těžší batoh. A aby byla zkáza dokonalá, tak často chodí i jako první na laně a vybírá cestu, je tudíž víc ohrožen propadnutím. Představme si atletického hromotluka samotného vážícího 90 kg. Nasadí si batoh, ve kterém je všechno na 14-ti  denní dovolenou pro něj a pro jeho drahou polovičku. Batoh  vážící dobrých 30 kg. To už je dohromady 120 kg. Naproti tomu módně štíhlá dívčina, co snídá pomeranče, vážící i s bundou 50 kg. Šance, že žena pád zachytí je minimální. S určitou mírou cynismu pak lze říci, že se nadosmrti neopustili...

Jak tomu zabránit? Především váhu batohů upravit tak, aby členové lanového družstva vážili pokud možno stejně. Pak aby ten trochu lehčí člen šel jako první. Tudíž ovšem musí mít určité znalosti a zkušenosti, aby dokázal vybrat správnou cestu! A nejlepší rada - když to jde, nechodit ve dvojici. Vyrazit na dovolenou na ledovce ještě s dalšími lidmi, a chodit v například čtyřčlenném družstvu.

Brzdící uzly na laně

Proti stržení jističe do trhliny za spadlým lezcem je možno se bránit navázáním brzdících uzlů na laně. Jak a kde je na laně uvázat ukazuje obrázek dole. Nejlepší je vázat obyčejné Vůdcovské smyčky ("Krejčíky"). Oka smyček nemusí být nijak velké, zde nehrají žádnou důležitou roli, podstatné jsou ty uzly.

Je to velmi účinná finta, rozhodně se vyplatí. Jsou známé případy, kdy pád zachytil právě jen uzlík na laně. Delší úseky lana bez uzlů poblíž navázaných osob jsou důležité (na obrázku jsou to ony 3 m úseky). Při zachycení pádu se lano zařízne do okraje trhliny a třením vytvoří takový tenký a relativně hluboký zářez. A právě tímto úzkým zářezem neprojde širší uzel navázaný na laně. Aby se však zářez třením stihl udělat, je třeba, aby lano mělo nejprve čas a prostor se zaříznout. A tento prostor mu poskytují ony minimálně 3 m volného lana ještě bez uzlů. Může se stát, že první uzel si prorazí cestu žlábkem, ale většinou druhý či třetí uzel pád zachytí. Jistič se však nesmí na uzly nekriticky spoléhat, stále musí nalehávat na cepín a brzdit.

Brzdících uzlů se dělá obvykle pět. Pozor!, je třeba si uvědomit, že na navázání uzlu potřebujeme určitou část lana. Uzel tak ubírá délku lana. Jeden Vůdcovský uzel ("Krejčík") ubere cca 60 cm lana. Takže máme-li mít mezi lezci 12 m vzdálenost, musíme ve skutečnosti na to vyhradit víc lana, než jen prostých 12 m lana. Spíše takových cca 15 m lana. Tím se ale zkracují i zbytkové konce lana, které mají lezci smotané na batozích (připravené pro záchranu). Řešením je použít delší lano. Ztráta lana v uzlech je tím důvodem, proč je optimální délka lana na ledovec 60 m.

Tlumiče pádů

Velmi se doporučují!!! Aby při současném pochodu navázaných lidí na jističe, který zachycuje pád propadlého, nepůsobilo tak nečekané a silné trhnutí, je možno si k úvazu připnout tlumič pádu. Ten nečekanost a sílu trhnutí aspoň trochu omezí. Jedním z takových tlumičů je např. Jolly od firmy Kong (obr.74). Dva různě široké otvory (buď pro širší lano, nebo pro užší lano), jedním se protáhne klk ohnutého lana, do vyčuhujícího oka lana a druhého otvoru se zároveň procvakne karabina s pojistkou, která se pak připne k úvazu. Mezi bodem navázání a tlumičem se ponechá 1 – 1,5 m volného lana, které bude při zachycení pádu vtaženo do tlumiče.

Poznámka: Jolly je možno také použít jako náhradu za šplhadla či prusíky při vytahování spadlého člověka z trhliny - viz.stránka Záchrana (odkaz na ni je na konci této stránky).

Tlumiče pádů nelze než vřele doporučit. Je třeba si uvědomit, že jištění při současném pochodu na ledovci má některé negativní vlastnosti. Jak bylo výše zmíněno - kombinovaný úvazek má bod navázání nad těžištěm těla, síla působící od spadlého lezce je v momentě zachycení pádu poměrně silná... To vše tlumič zmírňuje!

Další výzbroj na ledovec

Na lehčích ledovcových túrách je nejvhodnější mít turistický cepín dlouhý tak, aby se šlo o něj pohodlně opírat. Pokud však trasa přes ledovec vede náročným terénem, kde se předpokládá lezení v ledu, jsou lepší krátké cepíny uzpůsobené právě pro lezení v ledu.

Obdobně na lehčích túrách po ledovci se lépe osvědčí kloubové mačky, neboť umožňují pohodlnější chůzi. Jakmile však v ledovci předpokládáme lezení v ledu, jsou vhodnější pevné rámové mačky.

Další doporučená výbava na ledovce:

  • dvě prusíkovací smyčky o průměru 7 mm (dostatečně dlouhé i na uvázání Vánočkového prusíku; lze pak i využít pro sebejištění zachránce při vytahování z trhliny)
  • tři smyčky s velkou nosností
  • pět karabin s pojistkami, z toho alespoň jednu tvaru "O"
  • kladku nebo alespoň rolku na karabinu
  • slaňovací osmu a karabinu HMS
  • dva ledové jistící šrouby, a to delší a tlustší
  • doporučení hodné jsou dva blokanty Tibloc (ty je ale možno nahradit právě prusíky)
  • čelovou svítilnu po ruce
  • horolezecká přilba

Navržená výbava je koncipována i pro případ drobných komplikací při záchraně, obsahuje v sobě tedy jistou bezpečnostní rezervu množství výzbroje. Samozřejmostí jsou pak obvyklé věci potřebné pro bezpečný pobyt v horách, jako např. lékárnička, bivakovací výstroj, píšťalku (křičet o pomoc nevydržíte věčně...), teplé oblečení, kvalitní obuv, atd.


Postřehy…

Při současném pochodu navázaných lidí na ledovci je nutno dávat pozor zvláště při postupu na svahu. Lanem stržený jistič (případně jističi) se na sněhovém svahu nemusí zastavit, ani bude-li brzdit cepínem. Na strženého jističe totiž bude kromě tahu lana působit v nevhodném směru i zemská gravitace. Bude po svahu sjíždět dolů k trhlině za spadlým lezcem. Řešením je jistit postup z pevných stanovišť (např. cepíny ukotvené ve sněhu).

Je-li široká ledovcová trhlina překrytá sněhovým mostem, bývá tento most mírně vydutý nahoru, a zbarvení sněhu je šedivé jinak, než okolní sníh (samozřejmě v případě, že nenapadlo množství úplně nového sněhu).

Úzké trhliny jsou často v létě vyplněny firnovým sněhem (který tam zbyl ze zimy), který tam je jakoby špunt, připravený se probořit, jakmile na něj vstoupíme (viz.obr.48). Mnohdy takových firnových pásů člověk přejde tucet bez úhony, ale někde tam čeká i ten nešťastný třináctý. Je-li to možné, je lepší se těmto firnovým pásům vyhýbat, a rozhodně na nich nebudovat jistící stanoviště.

 

Propadnutí lezce do sněhem zakryté trhliny nemusí vůbec způsobit nějaké velké sesuvy sněhu a tím výrazné obnažení trhliny. Po propadlém lezci často zůstane na povrchu ledovce jen díra ve sněhu a v ní temná černota (obr.72).

 

Slanění do ledovcové trhliny (např. za zraněným a nemohoucím lezcem) je zážitek spíše speleologický, nutno mít sebou baterku!!! Tedy i když jdeme jen na krátkou polední procházku na ledovec blízko u chaty, tak vždy s čelovou baterkou po ruce. 

Jistící šrouby do ledu (”frézy”) v porézním ledu ledovce nedrží moc dobře, zvláště ty krátké ne. Pokud už do ledovce vrtat šrouby z nějakého důvodu chceme, tak široké a dlouhé. Rovněž je dobré před vrtáním odhrabat z povrchu ledovce sníh či rozbředlé vrstvy ledu, a šroub zavrtávat až do spodnějšího, tvrdšího ledu.

Pokud při cestě přes ledovec uvidíme lidské stopy vedoucí k podezřelé díře ve sněhu, tak dřív, než začneme plašit a volat horskou službu, je dobré se podívat, zda v stopě nejsou tytéž stopy vedoucí i nazpět. Platí totiž, že pouze stopy vedoucí jen a jen k jámě, znamenají, že se tam někdo zřítil.

Zpět nahoru
Zpět na obsah
 

Mireček company (2000-2006)