Dnes je
 

Slaňování


Zpět na obsah

Slaňování je pohyb lezce po laně dolů. Používá se k sestupu ve skalnatém či jiném neschůdném prostředí, kde není možno sestoupit pěšky. Není to však obyčejné ručkování. Podstatou slaňování je vždy probíhající nepřerušované posunování po laně, při kterém vzniká větší tření mezi jednak lanem, a pak buď tělem člověka, či slaňovací pomůckou.

Jištěnímu (smyčka, kruh, skoba, nýt,...), ze kterého se slaňuje, říkáme “slaňovací stanoviště”, ve slangu "slaňák".

Slaňovat je možno po jednom prameni lana, např. fixní lano, ale v naprosté většině se slaňuje po dvojitém laně, čehož se dosáhne tak, že se jednopramenné lano přehne napůl, a jeden pramen se protáhne okem slaňovacího stanoviště. Umožňuje to lano po slanění stáhnout dolů – viz. obrázek [2]. Po dvojitém laně se tedy slaňuje vždy, když chceme po slanění dole na zemi vzít lano někam pryč k dalšímu použití. Pozor ale – max. délka slanění je pak jen poloviční k délce celého lana. Je praktické mít na laně přesně označenou půlku (např. značkovacím fixem /od výrobce lana!/, nebo lepící páskou, apod.). Pokud totiž pak máme onu označenou půlku lana nastavenou v oku slaňovacího stanoviště, máme zaručeno, že oba konce lana jsou dole ve stejné horizontální úrovni a tudíž je nám celá max.délka napůl přeloženého lana k dispozici. I kdyby jen jeden pramen lana nesahal k zemi, hrozí při vyjetí slaňovací pomůcky ven z tohoto pramene lana pád na zem! Lano by totiž v ten moment bylo zatíženo jen za jeden pramen a vytáhlo by se ven ze slaňovacího stanoviště, podobně jako když lano stahujeme - viz.obrázek [3].

Ke slaňení po dvojitém laně je možno též použít dvě lana, která se spojí uzlem. Potom je ale nutno si pamatovat, jak je spojovací uzel umístěn vůči slaňovacímu stanovišti. Jde o to, že po skončení slanění, a následném stažení lana dolů, půjde lano stáhnout jen za ten konec, který je dolů veden hned z uzlu. Uzel totiž nepůjde v opačném směru protáhnout skrz oko slaňovacího stanoviště, např. kruhu. Samozřejmostí pak je, že slaňovací pomůcka se musí na lano umístit až pod spojovací uzel, jinak by přes něj nepřejela.

Více o spojování lan k sobě na stránce Spojování lana.

K plynulému a snadnému slanění se používají rozličné slaňovací pomůcky. Tyto pomůcky, do nichž se vkládá lano, se připínají k horolezeckému úvazu, a to jen karabinou s pojistkou. Tyto slaňovací pomůcky jsou mnohdy totožné s jistícími pomůckami. Nejčastěji lidé používají osmu. Velmi dobrá na slaňování a neprávem opomíjená je Stichtova brzda - viz.obrázek [5].

Slaňování s osmou

Nejčastější slaňovací pomůckou je Osma .

Lano je možno navlékat na Osmu různými postupy. Doporučený je však níže uvedený způsob, výhodný především tím, že nám Osma téměř nemůže vypadnout z ruky během manipulace.

Popis: 1.Osmu nosíme připnutou ke karabině za velké oko. Karabina musí mít pojistku zámku. Před slaňováním si karabinu připneme ke jistícímu oku na sedáku; 2.Skrz velké oko Osmy provlékneme ohyb lana a obchvátíme jím malé oko Osmy; 3.Osmu odepneme z karabiny, Osma drží navlečená na laně; 4.Karabinu na jistícím oku sedáku připneme na malé oko Osmy. Zkontrolujeme, zda je zatažena pojistka zámku karabiny. Jsme připraveni slaňovat; -- Pokud slaňujeme po dvojitém laně, je postup shodný, se zdvojenými prameny lana zacházíme jakoby to byl jeden pramen lana.

Na obrázku vlevo je znázorněn finální stav, takto lano musí procházet Osmou, aby bylo slanění funkční. -- Opět připomenutí: Je-li slaňováno po dvojitém laně, jsou oba prameny vedeny Osmou stejně, se zdvojenými prameny zacházíme jakoby to byl jeden pramen lana.

Sundání Osmy z lana pryč je možno provést stejným způsobem, ale pozpátku. 1.Karabinu vycvakneme z malého oka Osmy; 2.Karabinu připneme na velké oko Osmy; 3.Lano vyvlékneme z Osmy ven;

Tento manévr pro vyndání lana z Osmy má nad to, že nám Osma nemůže vypadnout z rukou, ještě tu výhodu, že se Osmy jen minimálně dotýkáme rukama. Nespálíme se tak o Osmu zahřátou třením vzniklém při slanění.

Průběh slaňování

Při slaňování je nutno dodržovat několik zásad.

  • Slaňovat pomalu! Třením mezi lanem a slaňovací pomůckou vzniká teplo, a to nesvědčí lanu. Po skončení slanění je zahřátou slaňovací pomůcku třeba co nejrychleji sundat z lana.
  • Před zahájení slaňování mít pečlivě zkontrolováno, zda oba konce lana (při slaňování po dvojitém laně) sahají na zem či k dalšímu slaňovacímu stanovišti.
  • Alespoň jednou rukou (nejlépe svou zručnou – praváci pravačkou, leváci levačkou) držet lano pod slaňovací pomůckou. Při pevném úchopu za toto lano pod slaňovací pomůckou se slaňování (pohyb) dolů zastaví, při popouštění této části lana probíhá posun dolů. Rukou svírající lano pod slaňovací pomůckou se nikdy nepouštět! Pořád je nutno tam ruku mít a korigovat rychlost slaňování.
  • Pokud nohama dosahujeme při slaňování na skálu, opírat se nohama o skálu rozkročeně mírně do stran. Zlepší se tak stabilita člověka proti výkyvům napravo či nalevo. Dále: nebát se trochu zaklonit dozadu trup těla a nohama se vzepřít proti skále vzorně prováděného slaňování.

Pokud konce lana nesahají bezpečně na zem, je nutno konce lana k sobě spojit uzlem. Uzel má zabránit vyslanění z lana (což je moment, kdy slaňovací pomůcka dojede ke koncům lana a ty vyklouznou ven ze slaňovací pomůcky; následuje pád). Účinnost této finty hodně závisí na typu slaňovací pomůcky, např. u Stichtovy brzdy to funguje spolehlivě, uzel jí neprojde. Ale např. u populární osmy je to nejisté, zde uzel proklouznout může, neboť oko osmy je dostatečně veliké. Pokud se slaňuje po jednom prameni lana, dělá se uzel pochopitelně jen na tomto jednom prameni. Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se i při slaňování po dvojitém laně dělají koncové uzly každý zvlášť na jednom prameni lana. Dělá se to proto, že lano se pak lépe zbavuje zkroucení (o něm viz. níže). Nutno však podotknou, že uzly jsou pak objemově menší, a spíše jim hrozí proklouznutí skrz osmu.

Každopádně při jakémkoliv podezření, že konec lana (nebo oba konce lana při slaňování po dvojitém laně) nesahá až na zem, je nutno se při slaňování sebejistit prusíkem – více o tom na stránce Sebejištění při slaňování.

Platí, že čím je lano tlustší (většího průměru), tím větší je při slaňování tření mezi ním a slaňovací pomůckou, a slanění je tak pomalejší. Naopak tenké lano má menší tření, slaňující pohyb je po něm rychlejší a pro ruce člověka namáhavější. A z toho odvozeně: slanění po dvojitém laně probíhá pomaleji, naopak po jednom prameni lana je rychlejší.

Vtažení předmětu do osmy

Při slaňování po osmě může lano dovnitř do osmy vtáhnout (navinout) různé předměty, které máme u sebe. Nejčastěji to jsou: vlasy, plnovous, smyčky pověšené přes rameno, stahovací provázek od kapuce větrovky, podbradní pásek od přilby, rukáv, cíp bundy, apod. Navinutí některých z uvedených předmětů může být velmi nebezpečné (např. podbradní pásek od přilby, stahovací provázek od kapuce, smyčky pověšené přes ramena; tyto předměty jsou blízko krku, při jejich stažení nás to může uškrtit!) Během slaňování by na nás nemělo nic vlát, neměli bychom být ověšeni zbytečnými předměty. Delší vlasy ukrýt pod kapuci, nebo sepnout dozadu sponkou.

Uvolnění předmětů vtažených do osmy prostým tahem je téměř nemožné. Drží to jak ve svěráku. Snaha pokračovat ve slaňování s naivní představou, že když se to poposune, tak se to nějak uvolní, je marná. Jen se to utahuje.

Když už nám nějaký předmět do osmy vniknul, chce to především nepanikařit, a hlavně nepokračovat ve slaňování! Rukou pevně uchopit lano pod slaňovací osmou a držet. Slaňování se v tu chvíli zastaví. Nyní máme volnou už jen jednu ruku. Tou je nutno si vzít z matroše na sedáku prusíkovací smyčku, a tu jednou rukou navázat na lano nad osmou (jednou rukou se nejlépe váže jednoduchý prusík, aby dobře držel musí být z tenké smyčky /5 mm/; pak ale má menší nosnost a odolnost proti destrukci - pozor na padající kameny!). Dále pomocí další smyčky se připneme k tomuto prusíku, a ten posuneme po laně co nevýše a zatáhneme ho. Teď už se můžeme pustit druhou rukou lana pod osmou, protože budeme sedět v prusíku. Potáhneme lano zespoda do osmy, tím se odlehčí osma. Nyní můžeme předmět do ní vtažený vyndat. Pak už jenom dotáhnout lano v osmě, opět pevně uchopit lano pod osmou, nadzdvihnout se krátkým přítahem za ruku, víc dotáhnout lano v osmě (čímž už budeme v osmě sedět, odsedávací prusík se uvolní), zrušit prusík. A opět jsme ve slaňovací pozici a můžeme jet dolů.

Pokud se nám do osmy vtáhnul rukáv (tudíž tam máme ruku chycenou) a druhou se držíme lana pod osmou, nemůžeme už nic dělat, než se pokusit rukáv vší silou vyrvat i za cenu že ho roztrháme. Když to nejde, nezbývá než se rukou na laně pod osmou dál pevně držet a volat o pomoc.

Kroucení lana a tření o skálu, lano nejde stáhnout

Některé slaňovací pomůcky (např. právě populární Osma) při slanění způsobují výrazné kroucení lana. Což, samo o sobě není toto kroucení nebezpečné, ale opravdu výrazné kroucení má za následek spletení obou pramenů lana do spirály, a tím zvětšení tření mezi oběma prameny lana - míněno pochopitelně při slaňování po dvojitém laně. A přidá-li se k tomu někde i tření o skálu, může být výsledkem to, že nepůjde stáhnout lano. Někde uprostřed stěny je taková situace problém... Částečně jde tomuto kroucení bránit tím, že na jeden pramen lana nad osmou cvakneme karabinu, kterou pomocí smyčky připojíme k úvazku. Tuto karabinu pak během slaňování za sebou táhneme - viz. obrázek [8b]. Kroucení sice úplně neodstraníme, ale aspoň se každý pramen kroutí sám o sobě. Po dokončení slanění musíme při vyndávání slaňovací pomůcky už jen obratně a rychle od sebe oba prameny lana oddělit, aby se při svém "vykroucení" do sebe opět nezamotaly.

Jiné slaňovací pomůcky, především ty na principu Stichtovy brzdy, lano vůbec nekroutí.

Pokud se lano už zkroutilo a vzniklé tření je tak velké, že lano nejde stáhnout, tak nezbývá, než zkusit je zespoda rozkroutit, což je velmi piplavá práce a nemusí se povést. Pak už je jen řešením po něm jako po fixním laně vylézt nahoru a pokusit se slanit znova a lépe. Pozor! - při výstupu po dvojitém laně jako po fixním je nutno zatěžovat zaráz oba prameny lana, aby se lano při náhlém nečekaném povolení nemohlo vyvléknout ze slaňovacího stanoviště!

Další prekérností je situace, kdy lano jde stáhnout, už se úspěšně vyvléklo z oka slaňovacího stanoviště, ale k zemi padající konec lana se někde zachytil ve skále (zapadl do skalní pukliny, obtočil se okolo hrotu, atd.). A lano nejde dál stáhnout... Nu, nezbývá, než se navázat na druhý konec lana, který je v naší moci, a pokusit se vylézt nahoru a při tom se normálně postupově jistit jako při běžném lezení (vklíněnci, smyčkami, apod.). Nahoře pak lano uvolnit a znova slanit, záleží pak na situaci, jestli z původního slaňáku, nebo z nového, nížeji položeného. Lézt osvobodit lano nahoru je nejlépe po skále. Když to nejde, tak se dá i šplhat po onom zaseklém lanu jako po fixním, ale pak je naprosto nutné(!!!) se doprovodně jistit, jak bylo napsáno výše. To zaseklé lano se může nečekaně uvolnit, zvláště jestliže ho výše zatížíme v nějakém jiném směru, v jiném úhlu, než byly naše marné snahy ho uvolnit dole.

Pokud dolní konec lana, který je v naší moci, je příliš krátký a nahoru k místu, kde je lano zaseklé, nedosáhne, máme o problém navíc. Šancí je popolézt vždy o něco výše, zbudovat nové jistící stanoviště (štand), opět něco popolézt a opět zbudovat nový vyšší štand...a tak dále, až už lano vystačí k místu, kde se horní konec lana zaklesl ve skále.

Katastrofický scénář: Dolní část lana k místu zaseknutí nevystačí, skále je hladká, nelezitelná, výše ve skále se nejde jistit, natož pomyslet na jistící stanoviště. Možná řešení: 1.jestliže jsme už na zemi (předpoklad, že se jedná o pěšky nedostupnou věž), tak jít pryč a koupit si nové lano; 2.křičet o pomoc; 3.jsme v odlehlých horách - pokud už je to na zem blízko, či skála pod námi už bude vděčnější na časté jištění, tak uřezat nožem z lana co největší část, a po té dokončit slanění; 4.pokud jsme ještě vysoko ve stěně a pod námi je volný prostor kam padat, tak dolní konec lana kvalitně, pevně zafixovat ke skále, máme-li tlumič pádů, tak ho mezi kotvení lana a lano vložit, a risknout po zaseklém laně šplhat, jistit se několika prusíky z pevných smyček (nejlépe Machardův prusík); Poslední uvedená možnost je už hodně zoufalá, provádět ji jen opravdu v kritické situaci někde v odlehlých pohořích, kde není šance, že se dovoláme a dočkáme pomoci.

Slaňovací stanoviště

Pokud se jedná o fixní, tedy ve skále trvale osazené jištění, které slouží jako slaňovací stanoviště, je nutno ho před zatížením bedlivě prohlédnout. Zjistit, zda nejsou kovové části rezavé, smyčky prodřené či natavené, apod. Při pochybách o kvalitě slaňovacího stanoviště je dobré, je-li to možné, jej vylepšit vlastním jištěním.

Toto fixní stanoviště pro slaňování je nejčastěji tzv. slaňovací kruh, což je velmi masivní nýt osazený do otvoru vyvrtaném ve skále, na konci opatřen okem, kam se provléká lano. Ale existují i jiné formy, např. tzv. prasečí ocásek, nebo pomocí nýtů ke skále připevněný řetěz. Někdy to může být i jen obyčejná skalní skoba, která má ve svém oku navíc ještě kovový kroužek. V horách často slaňovací stanoviště tvoří několik různých jištění poblíž sebe, která jsou mnohdy "divoce" pospojována několika smyčkami, do jedné z nichž se nakonec vkládá lano po kterém slaňujeme. Také někdy jako slaňovací stanoviště může sloužit i kmen stromu (pokud na vrcholu skály roste).

Kovové oko slaňovacího stanoviště, kterým se provléká lano, nesmí mít žádné ostré hrany, nebo ohýbat lano v ostrém úhlu. Poloměr ohybu lana by neměl být menší jak 5 mm. Ostré hrany a ohnutí lanu nesvědčí a ničí ho.

Je-li slaňovací stanoviště tvořeno smyčkou, musí se po slanění lano stahovat dolů pomale! Třením mezi lanem a smyčkou dochází k zahřívání, které může slaňovací smyčku natavit. Kdokoliv další by pak byl při slaňování ohrožen sníženou nosností slaňovací smyčky.

Někdy se člověk dostane do situace, kdy musí slanit z nějakého jištění osazeného ve skále, které není pro tento účel zřízeno. Např. vklíněnec s okem z ocelového lanka, nýt s planžetou z tenkého plechu, skalní skoba bez kroužku, apod. V takovém případě se do tohoto jištění musí buď vložit karabina, která tam už ale zůstane a člověk ji ztratí. Nebo se tam obdobně zanechá smyčka. Nechce-li však člověk o horolezecký materiál přijít (ať už z důvodů finančních, či estetických vůči přírodě), existuje několik metod, jak slanit a mít pak možnost slaňovací stanoviště zrušit.

  1. Slanění s natřikrát přeloženým lanem - viz. schéma na obrázku [9]; při této metodě musí být smyčka (nejlépe plochý popruh) dostatečně úzká na to, aby šla bez problému protáhnout okem jištění (např. okem nýtu, skalní skoby,...), ale zároveň musí být dostatečně nosná, aby vydržela bezpečně tíhu člověka. Po slanění se nejprve provede stažení těch částí lana, po kterých se slaňovalo, a pak se stáhne i poslední část lana napojená na smyčku. Ta se tahem vyvlékne z oka jistícího stanoviště ven. S touto metodou však lze slanit pouze třetinu délky lana, tedy máme-li např. 50 m lano, tak takto slaníme jen cca 16 m.
  2. Slanění s pomocnou šňůrou - viz. obrázek [10]; obdobná metoda jako výše uvedená, ale namísto třetí části lana vedené nahoru ke slaňovací smyčce, je použito pomocné šňůry, za kterou se tahá (po skončení slanění a stažení hlavního lana), aby člověk stáhl dolů i slaňovací smyčku.

Pokud je slaňovacím stanovištěm kruh naplocho poležený k ukloněné skále (např. stěnový kruh na pískovcových skalách, nebo kruh upevněný na řetězech), mělo by se při stahování lana dolů tahat za ten konec lana, který vychází z kruhu spodem – viz. obrázek [11]. To proto, že tah spodního konce lana má za následek odklápění kruhu od skály. Naopak tah za lano vycházející z kruhu horem má za následek přitisknutí kruhu ke skále. Tímto přitisknutím se může lano přimáčknout, a nepůjde stáhnout. Zvláště je na toto nutno dávat pozor při slaňování po lanech spojených uzlem. Uzel nutno vhodně umístit vůči kruhu už před započetím slaňování, neboť později už člověk nemá šanci to opravit. Může se stát, že lano nepůjde vůbec stáhnout dolů! Za jeden konec lana (ten horní) to nepůjde proto, že to bude působit přitisknutí lana ke skále, a za ten druhý (dolní) proto, že spojovací uzel nepůjde protáhnout kruhem.

Nastávají taky situace, kdy chceme odněkud slanit, ale nikde v terénu není žádné slaňovací stanoviště. Musíme si jej tedy zbudovat sami. Technika je naprosto shodná jako při osazování postupového jištění do skály. Horolezecký materiál, který k tomu použijeme však budeme muset v terénu ponechat a ztratíme jej. (Výjimkou je situace, kdy nalezneme v terénu vhodně tvarovaný skalní hrot nebo hodiny, a obtočíme je do okruhu uzavřenou smyčkou. Pak můžeme tuto slaňovací smyčku stáhnout podle metody v odstavcích 1. a 2. jak bylo uvedeno výše.)

Komplikací může být, že v terénu nepůjde zbudovat žádné jedno solidní jištění pro slaňovací stanoviště. Pokud jsme ochotni obětovat karabinu, řešení je poměrně snadné. Dvě méně důvěryhodná jištění spojíme do okruhu uzavřenou smyčkou, jeden pramen na ni překroutíme, a do vzniklého oka a i přes druhý pramen smyčky cvakneme karabinu - viz. obrázek [12]. Ta bude ve smyčce jakoby plovoucí (volně se pohybující), což zajistí rovnoměrné rozložení tíhy. Každé jištění tak samo ponese jen část celkové tíhy. Ramena smyčky musí svírat úhel menší jak 60°(!!!), jinak by k rozkladu sil nedošlo.

Lano se do této spojovací smyčky - opět viz.obrázek [13] - nesmí dát samotné bez karabiny. Oko vzniklé překroucením na smyčce se totiž při zatížení stahuje, zaškrtilo by se okolo lana, a to by pak nešlo stáhnout dolů!

Pokud karabinu nejsme ochotni obětovat můžeme rovnoměrného rozložení tíhy na dvě méně důvěryhodná jištění dosáhnout tzv. Prohaskovou metodou - viz.obr.120. Při ní k žádnému stahování a zaškrcování smyček okolo lana nedochází, a tudíž lano pak jde snadno stáhnout dolů. A to jak v situaci, kdy obě pofiderní jištění vydržela, tak i v situaci, kdy jedno z nich se vytrhlo. (Pokud by se vytrhly obě jištění, je starost o to, zda půjde stáhnout lano, zbytečná...J .)

Slaňování s poloviční lodní smyčkou

Při tomto způsobu slaňování je dobré mít karabinu HMS (karabina víceméně pravidelného hruškovitého tvaru), a ta musí být vybavena pojistkou zámku. Během slaňování nutno dávat pozor na to, aby se třením lana nepovolila pojistka a následně nedošlo k otevření zámku a vypadnutí lana z karabiny. Karabina by měla být proto zámkem orientována na opačnou stranu, než jí prochází lano; takto je to správně - viz.obrázek [15].

Synchronní slaňování

Jedná se o slaňování dvou lidí zároveň po dvojitém laně, kdy každý člověk zvlášť slaňuje po jednom prameni lana - viz.obrázek [16]. Jistou výhodou je možné ušetření času při sestupu, ale tím plusy této metody končí. Pak už převažují samé drobné komplikace: a) lezci musí mít možnost dobře komunikovat a vidět na sebe, např. v horách za bouře je toto slaňování nemožné; b) lezec první na zemi se nesmí pustit lana pod slaňovací pomůckou, když ten druhý ještě slaňuje (natož aby se odepnul úplně od slaňovací pomůcky!); c) slaňovací stanoviště je více zatěžováno; d) aby na sebe neshazovali kameny, musí být lezci ve stejné horizontální úrovni, a pokud se slaňuje v členitém terénu, může tak ideální slaňovací trasu proslanit jen jeden z nich; e) pokud bude jeden z nich při slaňování zraněn (např. padajícím kamenem) a upadne do bezvědomí, zřítí se na místo jednoho oba; aby k tomu nedošlo musí mít oba zhotovené sebejištění prusíky!

Slanění z věže na které není slaňovací stanoviště

Někdy se stane, že po výstupu na skalní věž zjistíme, že na jejím vrcholu není žádný slaňák (či je rezavý jak podmořský vrak). Co teď? Řešením je právě synchronní slaňování. Provede se ale tak, že se lano přehodí přes celý vrchol skály - a lezci slaní každý na jinou stranu skály. Pak ale na sebe nevidí, mnohdy se ani neslyší. Proto je nutno, aby se na vrcholu skály ještě před slaněním dohodli na nějakém časovém termínu, po jehož uplynutí od momentu zahájení slaňování se z lana (už na zemi) odepnou. Přesto, pokud jsou na zemi poblíž skály nějaké pevné fixní body (např.jištění ve skále u země, balvany, stromy, apod.), je dobré před tím, než se z lana odepneme, tam toto lano zafixovat. A pak jít zjišťovat, zda partner dokončil slaňení taky v pořádku. Bezpečnost celého manévru výrazně zvýší použití sebejištění prusíky.

V případě, že lezecké družstvo má lichý počet členů, např. tři (členové A,B,C), dá se postupovat následujícím způsobem: A a B slaní jako kdyby byli dva, C čeká na vrcholu a koordinuje jejich slaňování, křikem předává z vrcholu pokyny mezi A a B. Po jejich doslanění na zem zůstane A připojen k lanu, B se může odpojit a někde v terénu zaujme místo tak, aby jeho křik slyšel jak A, tak i C. C na vrcholu skály si založí slaňovací pomůcku na pramen lana, které měl dřív B, a po něm slaní dolů. Drží jej A. Když je C na zemi, B jim dá pokyn, že se mohou odepnout z lana.

Lano musí být přes vrchol skály vedeno tak, aby nehrozilo jeho sesmeknutí se z vrcholu, ale zároveň tak, aby tření mezi ním a povrchem skály bylo co nejmenší. Pokud by bylo tření příliš velké, lano by pak nešlo stáhnout dolů.

Historické a nouzové způsoby slaňování

Dnes se tyto slaňovací metody používají jen v nouzi, kdy po nějaké neuvěřitelné souhře nešťastných náhod můžeme ztratit většinu horolezecké výbavy, a zůstane nám třeba jen lano. V prvé řadě se dá slanit v tzv. Dülferově sedu – viz.obrázek [18]. Pokud nám zůstala alespoň nějaká výbava, můžeme si ze smyčky udělat improvizovaný sedák a slanit po karabině s navázanou poloviční lodní smyčkou

Lehčí a krátké skalnaté terény či spíše svahy je možno též slanit po laně ovinutém kolem paží. Ale spíše než slanění je to vylepšené ručkování po laně dolů. Používá se jen ve snadném, méně rizikovém terénu.

Několik dobrých rad...

Při slaňování v horním úseku lana probíhá sklouzávání po laně pomocí slaňovací pomůcky pomale. Je to způsobeno tím, že lano je napínáno svou vlastní vahou. Pod námi totiž v tu chvíli ještě visí dlouhý úsek lana, a ten má svou vlastní váhu. Ta se přenáší na slaňovací pomůcku, čímž dochází k většímu tření mezi lanem a pomůckou. Výsledek: slaňování probíhá pomale. Naopak když už jsme dole, a úsek lana visícího pod námi je krátký, a tudíž lehký, tření se zmenší, a sklouzávání po laně dolů získává na rychlosti. A o to větší sílu musíme vynaložit rukou, kterou svíráme lano pod slaňovací pomůckou, abychom tuto rychlost zbrzdili.

Jsme nahoře na skále, ze které chceme slanit, lano už máme provlečené ve slaňovacím stanovišti (např. v kruhu) a chystáme se jej hodit dolů. Předtím je však nutno zavolat směrem dolů pod skálu "Lano!", aby jiní lezci, kteří se zrovna nacházejí pod skálou, měli možnost se schovat či odstoupit od skály. Pak počkat asi 5 vteřin a lano poté hodit dolů. Německy se lano křičí "Seil!" /čti: zajl/, anglicky "Rope!" /čti: roup/, italsky "Corda" /čti: korda/.

Jelikož se v drtivé většině při horolezectví slaňuje po dvojitém laně, je tendence lano prostě přeložit napůl, tedy nastavit lano do oka slaňovacího stanoviště svou přesnou polovinou, která je na laně většinou značena lepící páskou. Tím je ale lano během své existence stále ohýbáno a zatěžováno na jednom a tomtéž místě. Po určité době pak toto místo může být poškozeno. Pokud tedy naše lano na dvojato v pohodě a s rezervou sahá na zem, a my to můžeme pohledem kontrolovat, je dobré lano do oka slaňovacího stanoviště nastavovat i na jiných úsecích, než jen na značené půlce.

Pozor na stíny. Jak bylo výše v textu uvedeno, pokud nesahají konce lana na zem a navíc nejsou nastaveny oba konce lana do stejné horizontální úrovně, hrozí po vyslanění byť jen z jednoho pramene lana pád. Při jen letmé vizuální kontrole pohledem se může člověk dopustit omylu kvůli stínu vrženým tím delším pramenem lana. Mylně se tak může domnívat, že má ještě pod sebou dostatek dvojitého úseku lana, a ono ve skutečnosti ne. Při silném slunečním svitu je to opravdu efektní klam, nutno to mít na zřeteli a dívat se pozorně.

Jak slaňovat po velmi tenké pomocné šňůře (např.7 mm)? No, když už jsme nuceni něco tak zběsilého dělat, tak záleží především na tom, aby se zvýšilo tření mezi šňůrou a slaňovací pomůckou. Tenká šňůra má ve slaňovací pomůcce příliš malé tření a slaňování je velmi rychlé, navíc se tenká šňůra hůře drží v ruce, takže jde i těžko brzdit rukou. U slaňovací osmy je možný tento způsob: šňůru do osmy vložíme standartním způsobem, a úsek šňůry obepínající krček osmy ještě navíc protáhneme skrz velké oko osmy a podruhé obchvátíme malé oko osmy. Krček osmy tak bude šňůrou obtočen dvakrát. Tím bude větší tření a slaňování se zpomalí. Někdy i postačí (záleží na tuhosti šňůry) dát šňůru do osmy obráceně, tedy klk šňůry prostrčit malým okem osmy a obchvátit velké oko osmy, a osmu si pak s sedáku připnout za velké oko. U Stichtovy brzdy: nacpat do brzdy více karabin, jež lano obchvacuje.

Slaňování se sebejištěním

Sebejištění při slaňování se provádí pomocí prusíkovací smyčky, kterou se lezec připojí k lanu. Během slaňování si člověk musí sevřenou dlaní ruky stahovat prusík dolů ve stavu, kdy je prusíkovací uzel neutažen. Slaňující lezec pak může kdykoliv slaňování zastavit tím, že pustí z ruky prusík, a nechá jej se zadrhnout na laně. Poté se může oběma rukama pustit slaňující pomůcky (nejčastěji slaňovací osma) i prusíku, aniž by dál sjížděl dolů. Rovněž sebejištění prusíkem způsobí zastavení skluzu po laně dolů, je-li slaňující lezec např. zraněn padajícím kamenem a upadne do bezvědomí. Konečně při určitém způsobu sestrojení sebejištění (tj. prusík nad slaňovací pomůckou) může prusíkovací smyčka zadržet slaňujícího na laně poté, co dojel na konec lana a nechtěně vyjel z něj slaňovací pomůckou ven.

Prusíkovacích uzlů, které lze při sebejištění při slaňování používat, je několik. Nejlepším je Machardův prusík, dobrý je též Prohaskův prusík.

Na dvojité lano (po němž se nejčastěji slaňuje) je velmi výborný Dvojitý prusík upravený pro dvojité lano. Anebo se také dá použít Vertikální dvojitý prusík. Machardův prusík a Dvojitý prusík se snadno váže, Vertikální dvojitý prusík se váže trochu pracněji.

Je-li použit Machardův a Prohaskův prusík pro sebejištění při slaňování po dvojitém laně, musí se dávat pozor na to, aby prameny lana byly úhledně vedeny, nebyly na nich kličky způsobené kroucením lana, apod. Před započetím slaňování je nutno si ověřit, zda se zvolený prusíkovací uzel na dvojitém laně zadrhává. Při jakýchkoliv pochybnostech je dobré použít raději Dvojitý prusík upravený na dvojité lano.

Při slaňování pozor na značení středu lana lepící páskou. Je-li slaňování vedeno přes pásku, nutno při přetahování prusíku přes ní uzel trochu povolit. Jinak by se prusík mohl zadrhnout, nebo by také mohlo dojít ke stržení pásky.

Prusíkovací smyčku si lezec připne karabinou k sedáku, nebo si ji naváže přímo na sedák, a to vždy tak, aby si mohl do prusíkovací smyčky odsednout.. Kam se umístí prusíkovací uzel je různé. Jsou dvě možnosti. Pod slaňovací pomůcku, nebo nad ní.

Prusík umístěný pod slaňovací pomůckou

 

Tento způsob sebejištění při slaňování se hodí především na slaňování v lámavém terénu, které je ohrožené padajícím kamením. Nesahá-li lano až na zem, je při tomto způsobu sebejištění nutno mít konce lana svázané k sobě, nebo je mít připevněné k nějakému pevnému jistícímu bodu.

Při tomto způsobu sebejištění je nejdůležitější, aby prusíkovací smyčka nedosahovala k slaňovací pomůcce! Buď se slaňovací pomůcka k sedáku připevní na trochu delší odsedávací smyčce (dlouhé tak, aby na ni člověk dosáhl rukou), anebo se prusíkovací smyčka naváže jako velmi krátká (kratší jak 10 cm, aby nedosahovala k slaňovací pomůcce!). Jakmile by se totiž prusíkovací smyčka zespodu přitiskla k slaňovací pomůcce, tak by se buď nezatáhl prusíkovací uzel na smyčce (přestal by fungovat prusík, sebejištění by bylo ztraceno; tak se to děje jen u některých slaňovacích pomůcek, např. u těch na principu Stichtovy brzdy), nebo by byla prusíkovací smyčka zatáhnuta s lanem dovnitř slaňovací pomůcky (tak se děje např. u nejčastěji používané slaňovací osmy), a pak by se slaňování zcela zastavilo, neboť by se prusíkovací smyčka a slaňovací osma do sebe zamotaly a vzájemně zablokovaly. Vyproštění se je velmi pracné.

Výhodou umístění prusíkovací smyčky pod slaňovací pomůcku je vyšší nosnost celého zajištění ve chvíli, kdy rukou pustíme prusík a necháme jej zatáhnout se na laně, aby se zastavilo slaňování. V tento moment lezec zatěžuje jak slaňovací pomůcku, tak i zároveň prusík pod slaňovací pomůckou. Zatížení se tak rovnoměrně rozloží, a prusíkovací smyčka není tolik napnutá. Prusík vlastně v tu chvíli nahrazuje ruku, kterou normálně držíme lano pod slaňovací pomůckou. Navíc je prusík pod slaňovací pomůckou trochu ukryt před případnými shora padajícími kameny. To je důležité. Při slaňování (zvláště v horách) mohou pohyby lanem často ze skály uvolnit kameny, a ty padají dolů. Zasáhne-li takový kámen napnutou (zatíženou) smyčku, může ji přeseknout. Čím je smyčka zatíženější (“našponovaná”), tím je náchylnější na přeseknutí. Zde při umístění smyčky pod slaňovací pomůcku je prusíkovací smyčka méně napnutá, a navíc trochu ukryta pod slaňovací pomůckou. Díky tomu se mohou takto použít i tenké prusíkovací smyčky (např. 5 mm), v nouzi jde použít i “pevnější” tkaničku od bot, apod. 

Pozor ale na menší nosnost těchto tenkých prusíků - "tkaniček". Pokud nám selže slaňovaní, tak všechna naše tíha bude působit jen na tento prusík. Proto ony tenké prusíky - "tkaničky" raději moc nepoužívat, skutečně jen v nouzi. Prusík musí vydržet váhu člověka, a dále platí, že čím je masivnější, tím lépe odolá destrukci, např. při zásahu kamenem.

Nevýhodou tohoto způsobu sebejištění (prusík pod slaňovací pomůckou) je nemožnost prusíku zachytit lezce při vyslanění  ven z konců lana. Nesahají-li oba konce dvojitého lana, po němž se slaňuje, až na zem nebo nejsou-li konce lana připevněna k nějakému pevnému bodu (např. jistící stanoviště z nýtů, skob, apod.), nebo nejsou-li konce lan k sobě svázány, hrozí při doslanění na konec lana vypadnutí ven z lana. Sebejištění s prusíkem pod osmou tomu nezabrání, neboť prusík vyjede z lana ještě dříve, než slaňovací pomůcka (protože je pod ní).

Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se slaňovací pomůcka připne rovnou do slaňovacího oka sedáku, a prusíkovací smyčka, umístěná pod slaňovací pomůckou, se připevní pouze k jedné z nohavic sedáku. Dělá se to proto, že od níže posazené nohavice sedáku prusíkovací smyčka spíše nedosáhne ke slaňovací pomůcce, a nehrozí tak její vtažení dovnitř a následné zablokování slaňování. A zároveň je to pohodlnější, než nastavování slaňovací pomůcky smyčkou. Toto připevnění prusíku k nohavici sedáku je ale nebezpečné. Proč? Je to tak logické. Prusík se při slaňování používá k čemu? Aby se člověk zajistil pro případ, kdy selže slaňování. Když selže slaňování, tak co? Člověk zůstane viset v prusíku. Jak v něm ale bude viset, když jej bude mít připnutý na nohavici!? Vždyť se člověk převrátí hlavou dolů a zůstane viset za jednu nohu! Pokud někomu není jasné, jak může slaňovací pomůcka selhat, jsou mimo jiné možné tyto případy: 1. Omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka brání uzavření zámku). Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. Slaňuje-li se po karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Poté dojde k rozpletení poloviční lodní smyčky (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…., str.114 - 115 v 1.čes.vydání). 3. Je-li použita na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku karabina bez pojistky, může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při bočním tahu lana (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…, str.112 v 1.čes.vydání). Tedy závěrem: pojistný prusík vždy připevňovat k sedáku tak, aby do něj šlo odsednout!!!

Prusík umístěný nad slaňovací pomůckou

Tento způsob sebejištění při slaňování se hodí především pro situace, kdy se slaňuje po dvojitém laně, u něhož si nejsme jisti, zda nám sahají oba konce lana až na zem, konce lana nejsou k sobě spojeny, a hrozí vyjetí slaňovací pomůcky ven z lana.

Prusíkovací smyčka musí být masivní s velkou nosností. Buď kulatá smyčka o průměru alespoň 9 mm, nebo z dutého popruhu širokého tak 20 - 25 mm.

Výhodou tohoto způsobu sebejištění při slaňování je, že prusíkovací smyčka má možnost zachytit lezce poté, co slaňovací pomůcka již dojede ke koncům dvojitého lana, a vyjede z lana ven. Je však dobré, aby byla prusíkovací smyčka trochu delší (od sedáku tak, aby na prusíkovací uzel člověk dosáhl rukou), neboť po vyjetí (vyslanění) z lana ven může chvíli trvat, než se prusíkovací uzel na laně zadrhne. Čím dále bude prusíkovací uzel od konce lana v momentě, kdy z lana vypadne slaňovací pomůcka, tím lépe. Prusík bude mít víc času i prostoru na to, aby se zadrhnul.

Nebezpečné situaci vyjetí z lana ven je nutno se vyvarovat!!! Není zcela zaručeno, že se prusík na laně dostatečně rychle a pevně zadrhne. Při jakýchkoliv pochybách o tom, zda konce lana sahají na zem, je nutno konce lana k sobě spojit už před započetím slaňování!

Nevýhodou tohoto způsobu sebejištění je, že při zastavení slaňování a následném visu na laně, zůstává všechna váha lezce jen na prusíkovací smyčce, která je tak enormně zatěžována. Smyčka je pak i náchylnější např. k přeseknutí padajícím kamenem. Proto nutno používat masivní prusíkovací smyčky.

Zpět nahoru
Zpět na obsah
 

Mireček company (2000-2006)