Dnes je
 

Úvazy


Zpět na obsah

Sedací úvaz (sedák)

Při samotném použití sedacího úvazu je bod navázání pod těžištěm lidského těla, a při nekontrolovaném pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů.

Nejčastěji se vyskytující typ sedáku je tento: Obepíná boky a stehna. Je složen z bederního pásu a dvou pásů nohavic spojených popruhem. Tento popruh spojující nohavice je s bederním pásem spojen napohled masivním popruhovým okem (tzv. slaňovací oko, někdy se též nazývá odsedávací, jistící). Vzadu je bederní pás s nohavicemi spojen pružnými popruhy (nemají nosnou funkci), které slouží k tomu, aby udržovaly nohavice při lezení vytažené nahoru. Jinak by dole plandající nohavice omezovaly pohyb lezce.

Bederní pás je rozpojovatelný pomocí kovové přezky. U některých sedáků jsou tyto přezky i na nohavicích. Přezky by měly být vyrobeny z lehké, ale pevné slitiny, aby nepředstavovaly zbytečnou zátěž. Také je dobré, když jsou přezky natřeny nějakou izolační vrstvou (barvou), aby k nim v zimě nepřimrzaly prsty rukou (poté, co je člověk kvůli snadnější manipulaci vyndá z vlhkých rukavic).

Nejčastěji jsou přezky konstrukčně řešeny tak, že jsou z jednoho kovového kusu, a popruh se jimi musí provléknout třikrát. Nejprve zespodu nahoru, pak shora dolů, a po obtočení postranní hrany opět prvním otvorem shora dolů (viz.obrázek vpravo). Popruh musí být nakonec v přezce řádně utáhnut.

Vyčuhující konec popruhu by měl být dlouhý minimálně jako trojnásobek šířky popruhu, ale obvyklejší je cca 20 cm. Je totiž dobré mít popruh delší, aspoň pak v zimě, kdy má člověk na sobě tlusté oblečení, není problém s jeho dopnutím.

Na přezce bývá velmi často varovný nápis "DANGER" (anglic. Nebezpečí). Nápis je na přezce umístěn tak, že při správném zapnutí je zakryt. Pokud je nápis vidět, znamená to, že přezka nějakým způsobem není správně zapnuta a hrozí tak rozepnutí sedáku!!!


Na bocích bederního pásu se nalézají materiálová poutka, která slouží k nošení horolezecké výzbroje. Nejčastěji jsou tvořena tenkým, relativně pevným provázkem, na který je navlečena gumová hadička (“bužírka”). Je dobré, aby tato bužírka byla tlustší víc jak výkroj v zobáčcích karabin (tedy tlustší víc jak cca 6 mm). Karabiny pak nemají tendenci se zahákovávat při vyjímání z poutka ven. Existují i sedáky s materiálovými poutky tvořenými jen provázkem, nebo také neohebným umělohmotným okem.

Materiálová poutka jsou někdy k bedernímu pásu jakoby přišita vzhůru nohama. Je to tak schválně. Vzhůru nohama jsou totiž jen když jsou prázdná. Jakmile se do nich zapne byť jediná karabina, poutko se zatížením ohne dolů. I po ohnutí však trochu “odstává” od bederního pásu, a lépe se tak do něj cvakají (a vycvakávají z něj) karabiny.

Tip: Sedák s výrazným bederním pásem okolo pasu má jednu nevýhodu. Bederní pás sedáku si překáží s bederním pásem od batohu, máme-li jej při lezení. Je tedy dobré, mít takový batoh, který má bederní popruh posazený tak, aby co možno nejméně se překrýval s bederním pásem sedáku. Nutno si to ozkoušet buď už v obchodě, minimálně aspoň před túrou. Člověk si tak ušetří nepohodlný zážitek.

Jak si sedák vybrat v obchodě

I ten nejlépe konstruovaný úvazek nemusí být pohodlný a nemusí být ani bezpečný, jestliže je příliš velký nebo naopak příliš malý.

Při zkoušení jak úvazek padne, je nutno být oblečen v takovém oblečení, které při lezení budeme skutečně používat. Při zkoušení úvazku v obchodě si vyprázdněte kapsy, sundejte opasek, apod. Většina specializovaných obchodů je vybavena systémem pro zavěšení, kde je nutno viset v úvazku několik minut, aby jste si ověřili, že se v úvazku cítíte dobře, neškrtí ani netlačí v citlivých partiích a vybraná velikost vám padne.

Úvazek musí sedět pohodlně v pase nad kyčlemi. Musí být vyloučeno jeho sesunutí na boky pánve i při použití velké síly. Nesmí však v pase škrtit. Nemůžete-li najít sedací úvazek, který by vám dobře seděl v pase nad kyčlemi, použijte raději celotělový úvazek, který drží celou pánev. Pokud by nebyl sedací úvazek upevněný v pase nad kyčlemi, a byl by takto použit samotný, tělo lezce by se v něm nemuselo udržet při otočení se hlavou dolů. Lezec by z něj vyklouzl ven.

Různými pohyby se přesvědčete zda úvazek není tak těsný, aby vás omezoval v dýchání či ve volném pohybu. Nohavičky musí padnout pohodlně a nesmějí škrtit.

Volný úvazek sklouzává a odírá tělo lezce, a v případě pádu může lezec z úvazku vypadnout. Příliš volné nohavičky posazené nížeji na stehnech mohou způsobit špatný rozklad sil v případě pádu, při jehož zachycení bude lezec zbytečně přetěžován v oblasti bederní páteře. Bude-li bederní pás sedacího úvazku příliš volný, může při zatížení vyjet nahoru až na první žebra, stlačit bránici a vyrazit lezci dech.

Kdy jaký sedák použít?

Pro letní lezení na skalkách, nebo na umělých stěnách, je dobré mít sedák lehký, stačí jednoduchý. Pohyb v něm by měl být co nejuvolněnější. Nohavice nemusí mít přezky. Pro ty, co lezou s magnéziem na vysušování rukou je praktické, má-li sedák vzadu na bederním pásu malé poutko pro upevnění sáčku s magnéziem.

Pro ty, co většinou lezou jako druholezci, často jistí ve stěnových štandech, jumarují jako druholezci při yosemitské taktice lezení, je dobrý sedák s širšími popruhy, nejlépe polstrované měkkou hutnou látkou.

Přímo pro lezení velkých stěn (bigwall) se vyrábějí speciální úvazy, tzv. bigwallový úvaz. Skládá se z velmi pohodlného sedacího úvazku s velkým množstvím poutek na materiál a z komfortního prsního úvazku, který je rovněž opatřen poutky na materiál. Tato kombinace je oblíbená zejména pro zdolávání velkých stěn - úvazek musí dobře padnout na různé vrstvy oblečení, a při oblékání a svlékání, nebo konání potřeby je možno stále zůstat navázaný a zajištěný. Prsní úvazek, který vypadá spíše jako vesta, si mohou lezci na štandu předávat spolu s navěšeným materiálem.

Pro zimní lezení nebo túry v ledovcových oblastech je velmi dobré, aby měl sedák přezkami rozpojovatelné nohavice. Taktéž je dobré má-li i bederní pás dvě přezky, a to jednu vpravo, a druhou vlevo od slaňovacího oka. Sedák pak lze snadno přizpůsobit větší tloušťce postavy, jenž je způsobená větším počtem vrstev oblečení, které člověk v zimě na sobě má. Rozpojovatelné nohavice rovněž umožňují obléknutí (či svléknutíí) sedáku máme-li na nohách stoupací železa (mačky) nebo lyže, aniž bychom museli tyto mačky či lyže z nohou zouvat.

Důležité upozornění: Způsob provazování lana úvazem musí odpovídat způsobu doporučeném výrobcem!!

Poznámka: Destrukce sedáku při zachycení pádu je nepravděpodobná, nanejvýš se může vypárat několik švů; větší destrukce pak už značí nekvalitnost výroby sedáku.

Prsní úvaz (prsák)

Obepíná hrudník, proto se také někdy nazývá hrudní úvaz. Je buď klasického tvaru s jedním popruhem okolo hrudi a ramínky, které popruh nesou, nebo tzv.křížový ve tvaru cifry 8, jenž je z jednoho popruhu překříženého na zádech. Často jsou na popruzích prsáku přezky pro nastavování rozměrů prsáku. Prsák by měl být naštelován tak, aby byl na těle vypnutý, žádné jeho části neplandaly, a aby při nádechu jeho navazovací oka byly od sebe vzdáleny cca 2-3 cm.

Při samotném použití prsáku hrozí ve visu ortostatický šok, tj. zaškrcení okolo hrudníku a v podpaždí s následným kolapsem oběhového systému. Samotné použití je proto nedoporučeno.

Kombinovaný úvaz

Jedná se současné použití samotného sedacího a samotného prsního úvazu. Nejlepší forma úvazu pro navázání se na lano. Bod navázání se nachází nad těžištěm těla. Spojení sedáku a prsáku se provádí spojovací smyčkou (musí mít velkou nosnost, minimálně 15 kN, ale raději ještě více, neboť je nutno počítat s určitou ztrátou pevnosti v uzlu). Tato spojovací smyčka může být jak kulatého průřezu, tak i popruh. Také existují způsoby navazování na lano, kdy se spojení, provázání sedáku a prsáku provádí přímo lanem.

Celotělový úvaz

Je složen ze vzájemně propojených popruhů, které obepínají celý trup těla a stehna. Bod navázání je nad těžištěm těla. Je nutný pro malé děti, neboť je z něho malá pravděpodobnost vyklouznutí. Také se kvůli bezpečnosti hodí pro obézní lidi. Dále je vhodný pro vysokohorské turisty při pohybu v terénu, kde nemůže dojít k visu ve volném prostoru. Jeho výhodou je, že nemá bederní pás okolo pasu, a tak je s ním pohodlné nošení batohu (bedernímu popruhu od batohu nic nepřekáží). Vis v celotělovém úvazu není pohodlný, poloha těla při visu je až příliš vzpřímená a toporná.

 

Kdy použít který druh úvazu?

Rozporuplná otázka. Je nutné si totiž uvědomit, že úvaz plní především svou roli při zachycení pádu, a pád neprobíhá vždy stejně. Může být pád kontrolovaný, nekontrolovaný, pád nečekaný, a naopak záměrně podstoupený. Poloha těla při pádu může být svislá, vodorovná či jakkoliv jinak vychýlená. Můžeme padat volným prostorem, ale taky se kutálet po svahu, nebo padat kolem členité skály a narážet na skalnaté výčnělky. Co však je u všech způsobů pádu stejné, je to, že při zachycení do lana dochází k velkému působení síly na tělo člověka. Zde je nutno jasně říci - žádný pád nedělá tělu člověka dobře. Ještě nikdo se častým padáním nestal zdravější a otužilejší. Ať se použije takový nebo onaký úvaz, vždy je možnost, že pád bude probíhat tak, že zrovna zvolený druh úvazu nebude ten nejoptimálnější. To už je holt osud. Zkrátka v případě tak nevyzpytatelného mechanismu, jako je pád lidského těla ze skály, nelze absolutní bezpečnost zaručit.

Proto je výběr vhodného druhu úvazu záležitostí zhodnocení pravděpodobnosti a četnosti možných úrazů. Což se dá také jednodušeji říci - vybrat ten nejméně špatný. Pokud se nad tím takto zamyslíme, pak lze za relativně nejbezpečnější  považovat jedině kombinovaný úvaz (s výjimkou dětí, pro které je nejbezpečnější celotělový úvaz, protože z něho je menší možnost se vyvléknout). Je-li někdo při horolezecké akci v pozici právně odpovědné osoby, měl by u lidí, za které odpovídá, vyžadovat použití kombinovaného úvazu (u malých dětí celotělový úvaz).

Nicméně lezci mnohdy na vlastní riziko volí jiné úvazy. Nejčastějším jevem v praxi je používání samotného sedacího úvazu z důvodu lepšího pohybu. Pak je ale nutné, aby takto navázaný lezec byl poměrně zkušený, ovládal odskoky od skály v momentě, kdy začíná padat (tzv. řízený pád), zkrátka aby se při pádu choval chladnokrevně. Zároveň je nutností, aby skála po které se leze jen v sedacím úvazu byla kultivovaná (tj. pevná skála, žádné volné kameny; to proto, aby se s lezcem neulomil chyt, pak by následoval nečekaný, tedy nekontrolovaný pád) a s dobrým jištěním (kruhy, nýty,...), a bez výraznějších terénních výčnělků (police, hroty, lávky,...; o ně se padající může nárazem zranit a být omráčen, čímž opět ztratí kontrolu nad pádem). Postupové jištění musí být blízko sebe, aby vznikaly krátké pády s malým pádovým faktorem. Přesto ale i při splnění všech výše uvedených podmínek platí, že lezení jen v samotném sedacím úvazu představuje určité riziko. Nepodceňovat! Při navázání na samotný sedací úvaz je bod navázání lana k úvazu pod těžištěm lidského těla (čili těžší část těla je nahoře), a při zachycení pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů!

Samotný sedací úvaz je vcelku bezpečný při lezení s horním jištěním nebo při jumarování, ovšem jen tehdy, jsou-li tyto činnosti správně prováděny.

Samotný sedák se nesmí použít při lezení s batohem!!! Batoh, nebo jakékoli břemeno na zádech, zvětšuje hmotnost horní části těla (trupu), a při použití samotného sedáku se tendence k převrácení těla hlavou dolů výrazně zvětšuje.

Při takové 15 kg váze batohu je člověk, byť jen v obyčejném sedu např. při slanění v samotném sedáku, neuvěřitelně silně převracen dozadu, čelit tomu jde jen s velkým vypětím břišních svalů. Případný pád do lana s takovým nebo i lehčím batohem, a v samotném sedáku, by skončil otočením lezce hlavou dolů, snadno by i mohlo dojít k poškození páteře.

Kombinovaný úvaz tato nebezpečí eliminuje či alespoň zmírňuje, protože je u něj jednak bod navázání nad těžištěm lidského těla (nedochází k převrácení hlavou dolů), a hlavně je páteř jím podpírána ve dvou místech - okolo beder a okolo hrudníku. Kombinovaný úvaz se tedy především používá v drsnějších lezeckých terénech, kde hrozí tvrdší nebo nekontrolovatelné pády, a v horách, kde člověk většinou leze s batohem, neboť na celodenní túru potřebuje mít sebou různé věci (např. pití, rezervní oblečení, čelovou svítilnu, apod.).

Rotace těla během zachycení pádu při použití sedacího nebo kombinovaného úvazu. Při nekontrolovaném pádu bývá často tělo vychýleno do strany od svislé polohy. V momentě zachycení takovéhoto pádu lanem dojde díky setrvačnosti padajícího těla k následné rotaci těla. 1.Při použití samotného sedáku: bod navázání je pod těžištěm těla, těžší trup se převáží dolů, člověk je obrácen hlavou dolů, hlava může být rotací nahozena na skálu. 2.Při použití kombinovaného úvazu: bod navázání je nad těžištěm těla, těžší většina trupu a nohy se svěsí dolů, člověk je obrácen hlavou nahoru, hlava může být rotací nahozena na skálu.

Jak vidno, pokud je tělo při pádu vychýleno do strany, tak nás před následnou rotací po zachycení pádu žádný úvaz neuchrání. A nepříjemným důsledkem rotace těla je možné nahození hlavy člověka na skálu. Před nepříznivými důsledky tohoto úderu do hlavy nás však ochrání použití horolezecké přilby. A nakonec nezbývá, než zopakovat: při použití samotného sedáku hrozí přetočení (rotace) i při svislé poloze těla (nevychýlené) během pádu.

Někdy je možno se setkat s názory, že když k rotaci těla při zachycení pádu většinou dochází tak jako tak (při použití samotného sedáku, tak i při použití kombinovaného úvazu), je používání nepohodlného kombinovaného úvazu zbytečné. Nelze, než před tímto názorem varovat. Je totiž velký rozdíl být zachycen hlavou dolů (nepřirozené), a naopak hlavou nahoru (přirozené). V případě zavěšení hlavou dolů jde totiž hlava nechráněně jako "beranidlo" napřed, schopnost člověka podvědomě se zorientovat je snížená, reflexy jsou nepřirozené. Naopak při zavěšení hlavou nahoru se instinktivně chráníme rukama předsunutýma před hlavu, jak jsme navyklí díky přirozeným podmíněným reflexům. Dojde pak ke spíše zranění rukou, nikoliv hlavy.

Vodorovná poloha těla při zachycení pádu. Pokud je tělo v momentě zachycení pádu zády dolů a vodorovně, je to velmi nebezpečné. Jestliže máme jen sedák, hrozí nám zlomení bederní páteře (trup s hlavou a nohy budou setrvačností pokračovat v pádu, a tělo se nám okolo bederního popruhu sedáku zalomí - takových případů se již v praxi několik stalo!). Jestliže máme kombinovaný úvaz, hrozí nám zlomení krční páteře (nohy se setrvačností svěsí dolů, trup bude prudce narovnán vzhůru, ale hlava bude v protisměru setrvačností pokračovat v pádu, takže dojde ke škubnutí hlavy dozadu - pouze teoretická úvaha, není znám dosud žádný konkrétní případ).

Zvláštní kapitolou je použití úvazů při jištění na ledovci. Pokud vezmeme situaci, že po ledovci se při současném pochodu pohybuje dvoučlenné družstvo, a jeden z nich se proboří do ledovcové trhliny a druhý jej bude jistit, tak ideální by bylo, kdyby do trhliny spadlý člověk měl kombinovaný úvaz, a jistič nahoře měl jen sedací úvaz. Vyplývá to z toho, jak je místo navázání lana na úvaz umístěno vzhledem k těžišti lidského těla. U kombinovaného úvazu je bod navázání nad těžištěm těla, tedy člověk je udržován během volného visu v trhlině ve vzpřímené poloze. Naopak jistič nahoře na ledovci je v neobvyklé situaci, zatížené lano jej táhne šikmo dolů k povrchu ledovce. Samotný sedací úvaz je kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů je to lepší. Jistič lépe udržuje rovnováhu a vzpírá se tahu lana. A to i poté, je-li povalen a vláčen po ledovci. Samovolně se stočí nohama napřed ve směru tahu lana, a v této pozici daleko lépe může nalehnout na cepín a zastavit stržení. Co je však neřešitelný problém, je určit, kdo z těch dvou do trhliny spadne. A tím ta báječná teorie končí, protože každému potencionálně hrozí při pohybu po ledovci pád do trhliny a při tom je bezpečnější mít kombinovaný úvaz. Navíc při túře po ledovci má člověk většinou na zádech batoh, a pak použití kombinovaného úvazu je nutností. (Více o jištění na ledovci na stránce Ledovec.)

Prsní úvaz se samotný nesmí používat. Při jeho samotném použití hrozí ve visu ortostatický šok, tj. zaškrcení okolo hrudníku a v podpaždí s následným kolapsem oběhového systému. Jeho použití připadá v úvahu jen v nouzi. Pak je ale nutné jej vylepšit stoupací prusíkovací smyčkou na dvojato dlouhou cca 1,5 m, která se naváže na lano cca 30 cm nad navazovacím uzlem, kterým je lano připevněno k prsnímu úvazu, a protáhne se vnitřkem prsního úvazu (prostorem mezi prsním úvazem a hrudí lezce). Dolní konec prusíkovací smyčky si lezec může během lezení, kdy prusík nepotřebuje, smotat a dát třeba do kapsy, aby nepřekážel. Jakmile přejde do visu v laně, musí prusík vyndat a dolní konec svěsit k nohám, a jednou nohou si do oka smyčky stoupnout. Tíha lezce se tak přenese na prusíkovací smyčku, prsní úvaz se odlehčí (již nebude tak akutní nebezpečí náhlého rozvinutí ortostatického šoku), a prsní úvaz bude sloužit v tuto chvíli jen k tomu, aby se trup lezcova těla nepřevrátil dozadu. Nutno však říci, že ani ve stoje v prusíkovací smyčce nikdo věčně nevydrží, a urychlené vyproštění se z visu je žádoucí.

Celotělový úvaz se uplatní při vysokohorské turistice, kdy se člověk pohybuje v terénu chůzí, ale v místech, odkud lze někam spadnout či se skutálet. Takovým terénem můžou být např. Roháče v zimě, normální cesta na Mt.Blanc, apod.

Typ úvazu

Kdy jej použít

prsní úvaz

  • jen v kombinaci se sedacím úvazem
  • samotný pouze v nouzi, kdy není nic jiného

sedací úvaz

  • při lezení s horním jištěním
  • při sportovním lezení, kdy není nebezpečí dlouhých a tvrdých pádů = ve skále je kvalitní, blízko sebe osazené jištění, skála je rovná nebo převislá
  • při jumarování

kombinovaný úvaz

  • při jakémkoliv lezení nebo slaňování s batohem na zádech
  • při lezení v horách
  • při pohybu na ledovci
  • v situaci, kdy lze předpokládat delší vis v bezvědomí
  • při hrozbě dlouhého a tvrdého pádu
  • na klettersteigu (via ferrata)

celotělový úvaz

  • vysokohorská pěší turistika v exponovaném terénu
  • malé děti
Zpět nahoru
Zpět na obsah
 

Mireček company (2000-2006)