Dnes je
 

Jištění

Zpět na obsah

Styly jištění

Stylem jištění se nazývá způsob, jakým se zabezpečíme lanem proti pádu. Tím, jaký si zvolíme styl jištění, ovlivňujeme míru naší bezpečnosti při lezení a sportovní hodnotu uskutečněného výstupu. Rozeznává se pět základních stylů jištění: dolní jištění, horní jištění, boční jištění, jištění za fixní lano a jištění při současném postupu.

Dolní jištění

Klasický styl jištění, a téměř nutný, chce-li člověk, aby vykonaný výstup měl sportovní hodnotu. Ideou tohoto stylu jištění je vnímání skály jako nedostupného terénu, ke kterému člověk přijde, a z místa, odkud už nelze dál jít pěšky, začít lézt a dostat se na vrchol. A cestu k němu takříkajíc "dobývat" metr za metrem. Tento styl jištění však sebou nese podstatné riziko, a tím je možnost pádu.

Při dolním jištění lanem si lezec buduje postupová jištění odzdola nahoru. Vždy, když nějaké postupové jištění založí, tak jej vzápětí opustí a nadleze nad něj, tedy se znova vystaví možnosti pádu. Zkrátka, postupové jištění při tomto stylu pouze dočasně řeší nebezpečí pádu, a to se s každým postupem vzhůru znova vrací, ba dokonce stává vážnějším. Logicky z toho plyne, že při hustě rozsázeném postupovém jištění (např. v 1 m odstupech) je lezec ohrožen jen krátkými pády, naopak při řídkém rozsázení postupových jištění je lezec v některých okamžicích ohrožen dlouhým pádem.

Při zachycení pádu lezce působí na lano značné síly. Kvalitní, nové a normy splňující lano pád v pohodě vydrží. Jediné, co jej může ohrozit, je jeho kontakt s ostrou skalní hranou v momentě zatížení. Tehdy se lano může přeseknout. (Více o silách působících na lano při pádu na stránce Lano.)

Lezec při tomto stylu jištění lano za sebou táhne, proto se slangově říká, že lezec cestu "natahuje". Lezec natahující lano se nazývá prvolezec.

Poté co prvolezec dosáhne konce cesty (případně konce lanové délky a zbuduje nahoře jistící stanoviště), si zřídí sebejištění, a pro další chvíle se stane jističem, neboť bude dobírat druholezce. Druholezec je už jištěn shora (vlastně má "horní" jištění), a není tedy ohrožen pádem, pouze si při neudržení se na skále odsedne.

Pokud se leze pouze na malých skalách, kde svou délkou stačí lano přeložené napůl, tak je někdy praxe taková, že jistič prvolezce poté, co dosáhl posledního, nejhornějšího jištění (nazývá se vratný bod), spustí dolů pomocí jistící pomůcky. V průběhu spouštění může, chce-li, spouštěný lezec se skály vyjmout svůj horolezecký materiál, který použil na tvorbu postupových jištění. (Spouštění není moc šetrné vůči lanu - o tom viz.níže v textu v odstavci "Horní jištění").

Jestliže je vratný bod tvořen fixním kovovým jištěním (např. borhák, slaňovací kruh, řetěz), může lezec provléknout lano přímo okem tohoto jištění (vratného bodu), ale pro to je nutno se odvázat z lana; zde je obrázek [2], jak to dělat, aby lano bylo při tomto manévru stále k lezci připojeno a nemohlo mu vypadnout z rukou. Toto spouštění přímo přes vratný bod však není vůči němu příliš šetrné. Třením lana se totiž obrušuje oko vratného jištění, a pokud se jedná o hojně navštěvovanou skalní oblast, kde o víkendech leze množství lidí, může již po několika málo letech být oko vratného bodu zbytečně poškozené. Daleko šetrnější je tedy z vratného bodu slaňovat.

Pozor - někdy je vratný bod tvořen takovým jištěním, které vůbec neumožňuje spouštění, protože by při něm docházelo k ničení buď jištění (např. smyčka - při současném tření a tlaku vzniká mezi lanem a smyčkou značné teplo, které může smyčku roztavit!), nebo ničení lana (např. povrchově velmi rezavý kruh). Pak jsou dvě možnosti: 1.do jištění (vratného bodu) připnout svou karabinu (s pojistkou!) a přes ní se nechat spustit; ovšem nemáme-li v plánu znova cestu lézt, tak karabina tam bude ponechána; 2.nespouštět se, ale slanit; lezec si zřídí sebejištění, odváže se z lana, to instaluje pro slanění, a pak slaní.

Dolní jištění je typické pro lezení v horách, na pískovcových skalách (věžích), zkrátka všude tam, kde jsou vrcholy skal jinak nedostupné pěší chůzí, nebo kde jsou skály velkých rozměrů, a výstup na ně je dlouhý na několik lanových délek. Je to jistící styl horolezců-romantiků, dobrodruhů, ambiciózních sportovců... Průvodním jevem při tomto stylu jištění bývá strach z pádu.

Více délkové cesty

Pokud je výstup na horu, skálu, věž delší jak jedna lanová délka, je nutno během výstupu zbudovat ve stěně jistící stanoviště (štand). Optimální vzdálenost mezi jednotlivými štandy by měla zhruba odpovídat délce lana. Obvykle je to 50 m. Často však bývají úseky mezi štandy kratší, neboť nás omezují možnosti skály pro zbudování štandu. Než abychom se po 50 m nad předchozím štandem ocitli v úseku skály, kde nejde založit pevné jištění a zbudovat tak štand, je lepší "zaštandovat" níže, kde pro to jsou podmínky dobré.

Pohyb lezeckého družstva na více délkových cestách je možno rozdělit na dvě formy, a to na tzv."zásobník" a tzv."frontu.

  • Zásobník

Také se někdy nazývá "střídavě". Často praktikováno, šetří čas. Předpokládá, že lezecké družstvo je tvořeno výkonnostně rovnocennými partnery. Druholezec, který přileze na štand, může plynule pokračovat v lezení výše, teď už jako prvolezec. Pokud nemá nějaký důvod pro to, zdržet se na štandu delší dobu, nemusí si při míjení štandu zbudovávat sebejištění, stačí, když jej pořád jistí kolega. Sebrané jistící prostředky si přilezivší druholezec může ponechat u sebe, neboť tím, že přeleze výš a bude další lanovou délku natahovat (to už bude prvolezcem), je bude potřebovat pro své postupové jištění.

  • Fronta

Vhodné pro lezecké družstvo tvořené nestejně zdatnými lezci. Zkušenější leze stále jako prvolezec, nezkušený je stále v pozici druholezce. Při setkání obou lezců na štandu musí dolezivší druholezec vrátit sebrané jistící prostředky prvolezci. Také si lezci musí na štandu prohodit role jističů. Tedy prvolezec, který dobíral druholezce, musí zrušit jištění (vyndat lano z jistící pomůcky, a jistící pomůcku uklidit), načež do štandu zapne svou jistící pomůcku druholezec a vloží do ní lano vedoucí od prvolezce. Tím jej začne jistit. V mezidobí, kdy nejsou lezci jištěni přes jistící pomůcky, musí mít oba zřízené sebejištění!! (Ostatně jistič musí mít zřízené sebejištění i při jištění spolulezce, zkrátka celou dobu, co je na štandu.)


Horní jištění

Tento styl jištění zaručuje pohodové, až by se dalo říci rekreační, podmínky pro lezení. Podstatou jištění je umístění lana do nějakého jištění nahoře na skále. Lano se do tohoto jištění vkládá přeložené, tedy na zem vedou dva prameny lana. Na jeden se naváže lezec, druhý pramen si upne jistič do jistící pomůcky. Jak lezec leze po skále nahoru, tak ho jistič dobírá lanem, takže pokud se lezec neudrží na skále, nikam nepadá, neboť si ihned odsedne do lana. Tomuto způsobu jištění se slangově říká "na rybu", pro podobnost s taháním ryby rybářskou udicí.

Pokud ve skupině lidí, která se chystá lézt s horním jištěním, není nikdo, kdo by zamýšlenou cestu dokázal slézt s dolním jištěním jako první, pak tento styl jištění jde uplatnit pouze tam, kde je odněkud na skálu nějaký pěší nebo velmi snadný přístup. Jeden člověk z lezecké skupiny si musí vzít sbalené lano, vyjít onou snazší cestou nahoru na skálu, a lano tam instalovat do jištění (vratného bodu).

Poté co lezec doleze nahoru k jištění (nazývá se vratný bod), je několik možných postupů. Buď jej jistič spustí dolů, nebo si lezec zhotoví sebejištění, odváže se z lana a to si připraví na slanění, a slaní dolů.

Jistič při spouštění musí mít přehled o tom, kolik lana mu zbývá smotáno na zemi. Nesmí se stát, aby mu jistící pomůckou prošel konec lana, a spouštěný lezec při tom byl ještě ve visu. Následoval by pád spouštěného lezce na zem! Toto možné nebezpečí odstraníme, když se jistič naváže na ten konec lana, který zůstává během lezení na zemi.

Při spouštění je žádoucí, aby bylo lano vedené ve vratném bodě karabinou. Jak už bylo výše v textu řečené - spouštění přímo přes trvale umístěný jistící prostředek vratného bodu (např. kruh, borhák) není vůči němu příliš šetrné. Třením lana se totiž obrušuje oko jistícího prostředku, a pokud se jedná o hojně navštěvovanou skalní oblast, kde o víkendech leze množství lidí, může již po několika málo letech být oko vratného bodu zbytečně poškozené. Jeho výměna pak mnohdy znamená znovu sekat do skály nový otvor, což při častém opakování není šetrné vůči přírodě.

Při spouštění lano nesmí být vedené přímo smyčkou!!! Při současném tření a tlaku vzniká mezi lanem a smyčkou značné teplo, které může smyčku roztavit! K roztavení dojde velmi brzo, a to i u tlustých smyček. Už po cca 2 m spouštění může být smyčka protavena. Nepodceňovat! Množství nehod varuje.

Jištění (vratný bod) musí být tutové, kvalitní. I tak je dobré se nespoléhat jen na jeden jistící bod, ale raději na vícero, jež se budou vzájemně zálohovat. A pokud lezení s horním jištění provozujeme často, je dobré, aby jištění (vratný bod) měl v sobě cvaknuté dvě karabiny vedle sebe - viz.obrázek [9a] - lano tak bude ohýbáno ve větším poloměru, což mu míň škodí. Rovněž je dobré, aby karabiny vratného bodu byly nastaveny kolmo k povrchu skály. Bude se tak méně dřít lano o skálu. Karabiny se musejí použít s pojistkou zámku!

Také karabiny vratného bodu musí být umístěné tak, aby lano od nich šlo již přímo dolů a pokud možno se minimálně třelo o skálu. Je-li poloha vlastního ukotvení vratného bodu pro toto nešikovná, je dobré od kotvení vratného bodu vést smyčku, která odsadí karabiny vratného bodu dál nad svislou stěnu - viz. obrázek [9b]. Rozhodně by to nemělo vypadat takto - viz obrázek [9c]. Při špatně vedeném laně se a) odírá lano o skálu, b) na skalách z měkkých hornim (např. pískovec) se obrušuje skála!!! Rovněž není dobré, aby na hranu skály byly položeny přímo karabiny vratného bodu - viz. obrázek [9d]. Jednak to opět u měkkých hornin poškozuje skálu, ale také při tom dochází k příčnému zatěžování karabin, kdy je jejich nosnost nižší.

Karabinám časté spouštění nesvědčí. Karabiny jsou vyrobeny z lehkých duralových slitin, a jsou například oproti oceli relativně měkké. Tření lana se tak mohou brzy obrousit a ztenčit se. Klesne tak jejich nosnost!

Ani lanu časté spouštění neprospívá. Lano je totiž ohnuto v karabině vratného bodu a současně je zatíženo, a tímto ohnutím postupně, jak se lano posouvá, projde skoro celá polovina lana. Toto ohýbání lanu moc nesvědčí, a lano, které jsme delší dobu často používali na lezení s horním jištěním, bychom neměli pak používat na lezení např. v horách, či na nějaké drsnější lezení s dolním jištění. Nemuselo by vydržet razantnější pády, zvláště když by bylo zatížené přes ostrou skalní hranu.

Styl horního jištění se hodí jen na menší skály, na které stačí délka lana. Je vhodný na výuku nováčků a dětí. Ideální pro lidi, kteří netouží po heroických výkonech, a spíše si chtějí užít bezpečného pohybu po skále. Nutno však podotknout, že tomuto stylu je často vyčítána jistá sterilnost a konzumní povaha.

(V přeneseném významu slova se horním jištěním nazývá jakákoliv situace, kdy lano od lezce vede nahoru, např. jištění druholezce lanem, nebo když musí prvolezec při natahování v určitém úseku cesty lézt od posledního postupového jištění dolů. Výstup realizovaný s jakkoliv udělaným horním jištěním je vždy hodnocen, co se stylu lezení týče, jako TR /"top rope"/. Tedy má malou sportovní hodnotu).


Boční jištění

Už poněkud historický způsob jištění. Nejčastěji se provádí v kombinaci s dolním jištěním. Podstatou bočního jištění je použití dalšího, druhého lana, které je od lezce vedeno někam do boku k nějakému dalšímu, druhému jistícímu stanovišti. Člověk je tak jištěn dvěmi lany. Případný pád má podobu většího či menšího kyvadla, zhoupnutí se. Toto jištění např. používali dávní sasští pískovcoví lezci, kteří se při výstupu na nedostupnou věž jistili navíc z vrcholu nějaké sousední, lehce dostupné věže. Sasští Němci toto boční jištění nazývají "Schwebe". Dnes se už tento styl jištění používá jen výjimečně.


Fixní lano

Fixní lano je takové lano, které je minimálně za svůj horní konec pevně ukotveno k jistícímu bodu v terénu (počet ukotvení ale může být i větší, než jen jeden). Fixní lano se tedy nijak neposunuje, nedobírá, prostě je pouze natažené v terénu.

Jištění za fixní lano můžeme provádět několika způsoby:

1. Tzv. lanové zábradlí - viz.obrázek [10]. Lano se ke skále pevně ukotví za několik bodů. Především za oba konce, a pak několikrát i za smyčky navázané na laně v jeho průběhu. Instalace lana v terénu však předpokládá, že ve skupině lidí je alespoň jeden zdatný člen, který instalování lana zvládne provést. Ostatní lezci se pak k takovému lanu připnou smyčkou opatřenou na konci karabinou, která se na fixní lano cvakne. Lezec pak při postupu karabinu za sebou táhne - tzv. "lanovka". Tento postup je prakticky totožný s postupem na klettersteigu, proto je dobré mít stejné vybavení, jako na klettersteig (tlumič pádů, od úvazu mít vedeny dvě smyčky, aby se dalo zajistit i při překonávání kotvení lana, karabiny na smyčkách mít s automatickými pojistkami, atd. - více na stránce Klettersteig). Toto vybavení z klettersteigu, a především tlumič pádů, je nutné mít zvláště v situaci, kdy je lano vedeno svisle. Naopak při traverzu není až tak nutné mít tlumič pádů, neboť při skutečně vodorovném traverzu podél fixního lana není lezec bezprostředně ohrožen pádem.

2. Šplhat po laně. Buď se postupuje opět podél lanového zábradlí, anebo podél svislého lana ukotveného jen za horní konec. Jistí se pomocí šplhadel nebo prusíkovacích smyček. Lezec přitom může částečně lézt po skále a v některých okamžicích využívat přítahů za lano pomocí šplhadla či prusíkovací smyčky, anebo zcela rezignuje na volné lezení a pouze šplhá. Způsob postupu hodně ovlivňuje reliéf terénu (zda se postupuje podél skály či sněhového svahu, nebo ve volném prostoru /např. pod převisem/), a také to, zda je postup ve spádnici nebo v traverzu. Přičemž zvláštním druhem postupu podél fixního lana v traverzu je tzv. "přemostění", pro nějž se také někdy používá výraz "Tyrolský traverz". Více o postupu se šplhadly a prusíky na stránce Šplhání po laně.

3. Volné (sportovní) lezení podél svislého fixního lana - viz.obrázek [11]. Svisle zavěšené lano se ukotví za horní konec, a lezec se během volného lezení po skále jistí za šplhadlo, které má připevněné k úvazu a během výstupu jej za sebou táhne po laně. V případě neudržení se na skále lezec do tohoto šplhadla odsedává. Více o tom na stránce Šplhání po laně.


Jištění při souběžném postupu

Jištění při souběžném pochodu spočívá ve spojení lezců lanem, přičemž tito oba nebo vícero lezců zároveň vykonávají postup vpřed. Toto jištění má pak ještě varianty, a to podle toho, zda je vykonáváno s postupovými mezijištěními, nebo zda je bez postupových mezijištění.

Typickým a běžně praktikovaným jištěním při souběžném postupu bez mezijištění je pochod na ledovci, kdy jsou lezci spojeni lanem pro případ, že se některý z nich proboří do ledovcové trhliny. (Více o postupu na ledovci na stránce Ledovec). Dalším příkladem je postup po úzkém a vodorovném sněhovém hřebeni, kdy v případě pádu jednoho lezce na jednu stranu do úbočí, musí druhý lezec skočit na opačnou stranu do úbočí. Horolezci také často provádějí jištění při souběžném postupu na sněhových svazích, ale to je poměrně nebezpečné, protože pádem jednoho člověka hrozí snadné stržení všech ostatních členů lanového družstva. (Více o postupu na sněhovém hřebeni a na sněhovém svahu na stránce Jištění na sněhu).

Souběžný postup ve skalnatém terénu

Ve skalnatých lezeckých terénech (lehčích, tak do III.stupně obtížnosti) se praktikuje jištění při souběžném postupu už jen s postupovými mezijištěními. Při tomto stylu jištění jsou lezci spojeni lanem, optimální vzdálenost mezi nimi je tak 12 - 15 m lana. Lano mezi lezci musí při lezení být mírně napnuté. Nesmí vznikat velké průvěsy lana! Jinak by při pádu jednoho z lezců hrozilo příliš silné zatížení vzniklé dlouhým pádem. Prvolezec při lezení osazuje postupová jištění, která musejí být co nejkvalitnější. Druholezec poté, co k postupovému jištění doleze, jej sebere, ale jen tehdy, když už mezitím prvolezec osadil další postupové jištění. (Pokud se to prvolezci nepodařilo, byl by pochopitelně další postup již bez postupových jištění. V takovém případě je v náročnějším terénu lepší změnit jištění na klasické jištění ze štandu.) Jinak postupových jištění může v úseku mezi lezci být i více, než jen jedno. Trochu větší počet (cca 3) mezijištění je i lepší, protože jednotlivá postupová jištění se vzájemně zálohují. V případě, že leze početnější lezecké družstvo, tak ti uprostřed lana pramen lana před sebou z postupových jištění vyndávají, a pramen lana za sebou opět do postupového jištění cvakají. V případě pádu se lezci mohou (a pravděpodobně se to i stane, záleží na reliéfu terénu) vzájemně strhnout, a oba tak padají. Zůstanou viset právě v založených postupových jištění, a to tak, že se svou tělesnou váhou vzájemně vyvažují. Tento styl jištění není vhodný pro začátečníky!!! Lezci musejí mít na lezeckým terénem převahu, musejí lézt s jistotou.

Nevýhody: 1.relativně nebezpečný styl jištění; 2.v určitý okamžik prvolezci dojde zásoba jistících prostředků, musí zaštandovat a klasicky dobrat druholezce a vzít si od něj sebrané jistící prostředky; 3.v případě pádu je velmi pravděpodobné, že lezci spadnou oba, popřípadě u početnějšího družstva vícero lezců. Lezci se mohou poranit a nebudou schopni si vzájemně poskytnou pomoc. Výhoda: 1.rychlost postupu; (běžně se takto postupuje například na Matterhorn hřebenem Hörnli, nebo také Normální cestou na Dachstein, kde je takový polo-klettersteig tvořený pouze železnými oky rozmístěnými v cca 5 m rozestupech).

Závěrem: Ve skalnatém terénu je jištění při souběžném postupu vhodné jen pro zkušené lezce, a má smysl jej dělat jen v situaci, kdy je potřeba urychlit postup. Praktikuje se jen v lehčích terénech.

 

Jistící stanoviště

Ve slangu se jistící stanoviště nazývá “štand”.

Na štandu se jistí buď přímo, anebo nepřímo.

Přímé jištění znamená, že jistící pomůcka je připevněna přímo k pevným částem stanoviště. Eventuální záchytný náraz tak bude působit přímo na stanoviště. To klade na jistící stanoviště nároky. Musí být pevné (např. nýt, vrtaný kruh, masivní skalní hodiny, tutové vklíněnce, apod.). Výhodou je to, že jistič není nijak vázán do jistícího řetězce, nic ho nestrhává, nehrozí tolik, že se při jištění lekne a udělá chybu, a po zachycení pádu může bez problémů zablokovat lano v jistící pomůcce a opustit štand, a vydat se např. poskytnout první pomoc.

Zde je obrázek [1] přímého jištění (jeden z možných způsobů). Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou nejlépe s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

Nepřímé jištění znamená, že jistící pomůcka je zapnuta k úvazu jističe, a ten je dál fixní smyčkou či krátkým kusem lana připevněn k pevným částem stanoviště. Eventuální záchytný náraz tak bude nejdřív působit na tělo jističe, a až ten ztratí rovnováhu a bude stržen, tak pak i na jistící stanoviště. Pozor - stržení někdy může být dost prudké, jistič je pak nahozen na skálu, může se vylekat nebo zranit, a v důsledku toho nezvládne jištění. Také pozor na to, aby fixní smyčka spojující jističe se štandem nebyla příliš krátká. Jistič musí mít možnost určitého pohybu, aby mohl například uhýbat padajícím kamenům.

Jistící stanoviště ve stěně

Častou situací je jištění ve stěnovém štandu. (Stěnovým štandem se chápe štand ve stěně, kde pod štandem je volný prostor, čili je možný pád pod štand).

I ve stěnovém štandu je možno jistit buď přímo, anebo nepřímo.

Přímé jištění ve stěnovém štandu

Jistič se ke štandu připne pomocnou smyčkou (tzv. odsedávák). Navíc se však ještě připojí lanem, na které je navázán, a to tak, že na něm udělá v potřebné vzdálenosti od sebe buď lodní smyčku, anebo "krejčík", který pak karabinou s pojistkou připne ke štandu. To proto, aby byl odsedávák zálohován.

Odsedávák je popruhová smyčka jedním koncem připevněná k úvazu, a na druhém konci opatřená karabinou s pojistkou. Umožňuje pohodlné sezení v sedacím úvazu při visu v pevném jištění ve vyloženě svislé stěně, kde není možnost stát na nohách. Aby bylo ono pohodlí zaručeno, musí být délka odsedáváku správně nastavena.

Jistící pomůcka se pomocí karabiny s pojistkou připne přímo do štandu (např. kruh). Zde je obrázek [3a] jistícího stanoviště s přímým jištěním. Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu. Je-li použita jako jistící pomůcka karabina HMS, je někdy problém s jejím cvaknutím k jistícímu bodu štandu (např. kruh), protože se tam karabina HMS nepříjemně vzpřičuje. Pak je dobré mezi kruh a karabinu HMS dát buď další karabinu, nebo smyčku. Na obrázku [3a] je vložena karabina, situace s vloženou smyčkou - viz. obrázek [3b]. Smyčka ať je nejlépe popruhová, do okruhu spojená šitým švem a s nosností 22 kN.

Nepřímé jištění ve stěnovém štandu

Jistič se opět zavěsí do trochu delší pomocné smyčky (odsedáváku), a navíc se ještě připojí ke štandu lanem, na kterém je navázán, aby byl odsedávák zálohován.

Jistící pomůcka se zapne do jistícího oka na sedacím úvazu. Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

Důležitou roli při nepřímém jištění ve stěnovém štandu hraje první postupové jištění. Tato karabina či expreska prvního postupového jištění se zapne buď:

1) do postupového jištění co nejblíže nad štandem, je-li taková možnost - viz. obrázek [3c]. Detailnější pohled na připojení jistící pomůcky k sedáku viz. obrázek [3d]. Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

2) do štandu - viz. obrázek [3e] a detailnější popis scény obrázek [3f]. Odsedávák nebo nastavený kus lana musí být dostatečně dlouhý, cca 2 m. Jistič tak bude viset neobvykle nízko pod vlastními jistícími body štandu, ale to je v pořádku. Jistič totiž bude při zachycení pádu silou nadzdvižen a pro tento pohyb potřebuje mít prostor. Krátký odsedávák by jej držel příliš blízko u prvního postupového jištění. Protože člověk často nemá tak dlouhý odsedávák, tak se většinou používá pouze zavěšení v laně.

Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

Dále pozor! Jestliže při takto - za 2) - řešeném štandu prvolezec spadne ještě dříve, než si založí nějaké postupové jištění zcela nezávislé na štandu, tak bude štand zatížen přibližně dvojnásobnou silou (!), neboť bude docházet k vektorovému součtu sil /síla od spadlého prvolezce + protisíla od jističe/ - více o této problematice nížeji v textu. Tedy pozor - tato forma štandu pro nepřímé jištění není zase až tak výhodná do lámavé skály.

Každopádně v obou případech 1) i 2) musí jistič počítat s tím, že záchytný náraz po pádu prvolezce bude na něj působit, bude "nahozen, namáčknut" ke skále, jistič se může nárazem poranit, zvláště pozor na možný skalnatý převis nad hlavou. Toto "namáčknutí" na skálu může při tvrdším pádu být docela silné. Pozor, lidé méně "drsní" (děti, ženy) mohou více cítit bolest a panikařit.

Velkou důležitost při nepřímém jištění ve stěnovém štandu hraje ono první postupové jištění. Toto první postupové jištění musí být maximálně pevné a musí být osazeno brzy. Jde o to, aby nedošlo k bezprostřednímu zatížení jistící pomůcky, a tudíž i sedáku jističe, směrem dolů - viz.obrázek [4]. (Pokud nad štandem nejde založit brzo dobré postupové jištění, je možné řešení podle bodu č.2 výše v textu.)

Je-li nepřímé jištění kombinované s kvalitními a pevnými postupovými jištěními cvaknutými mimo vlastní štand, má to jeden pozitivní jev. Při zachycení pádu prvolezce je jistič nadzdvižen, a to částečně tlumí působení pádové síly na jistící body stanoviště. Proto se dává nepřímému jištění přednost tam, kde je štand v labilním terénu (např. ve sněhu, v lámavé skále), s tím, že jistič se opět musí pod štand zavěsit na trochu delším (cca 2 m) kusu lana.

- - -

Tzv. jištění přes tělo (jistič si jistící pomůcku zapne pouze k sedáku, a není spojen z žádným pevným bodem) se provádí jen tehdy, nehrozí-li pád jističe stržením při zachycení pádu, a je-li jističova tělesná hmotnost a síla s to zachytit pád spadlého lezce.

Propojovací smyčka

Problematika propojovací smyčky je trochu rozsáhlejší, více na stránce Propojovací smyčka na jistícím stanovišti.

Je-li možnost, mělo by být jistící stanoviště zbudováno ze dvou pevných jistících bodů (nýty, skoby, vklíněnce, smyčky, apod.; jak tyto jistící prostředky osazovat do skály viz. stránka Postupové jištění). Tyto dva body se propojí smyčkou, nejlépe z plochého popruhu, a to způsobem, jak je uvedeno na obrázku vlevo dole.

Zde uvedené upevnění zajišťuje rovnoměrné rozložení síly na jednotlivé pevné jistící body (každý při zatížení smyčky nese jen část celkové síly způsobenou pádem lezce, která by na stanoviště působila). Pro případ destrukce jednoho z pevných jistících bodů zůstává jistící karabina cvaknuta uvnitř ve smyčce (k tomu slouží ono překroucením vzniklé oko na jednom prameni smyčky - viz.obrázek vlevo), čímž je jistící karabina připevněna i k druhému pevnému jistícímu bodu. Dvě pevné části jištění, na obrázku to jsou nýty, se tak vzájemně zálohují. Karabina je při tom ve smyčce pohyblivá (jakoby plovoucí), může se ve smyčce posunovat k pravému nebo naopak k levému pevnému jistícímu bodu, a stále jsou obě ramena smyčky napnutá a připravená rovnoměrně rozložit sílu zatěžující štand.

Úhel, jenž vzájemně obě ramena smyčky svírají, by neměl být větší jak 60°, ještě těsně pod 90° je jakžtakž na hranici použitelnosti. Větší (tupý) úhel nemá smysl dělat, síly přenášené na jednotlivé ramena smyčky by byly již téměř rovny celkové působící síle.

Při velmi tupém úhlu ramen smyček by síla působící po ramenech smyčky byla dokonce větší než původní celková síla. Než mít u smyčky s plovoucí karabinou takto tupý úhel, to už je pak lepší jistící pomůcku rovnou připnout k jednomu z pevných jistících bodů, a ten pouze prostě spojit pomocí smyčky s druhým jistícím bodem, zálohovat - viz.obrázek [5].

Na obrázku dole je znázorněn vektorový rozklad sil různých směrů. Čím menší je úhel, který svírají ramena smyček, tím menší je síla, kterou musí jednotlivé rameno smyčky nést. V ideálním případě lze takto omezit možné zatížení jednotlivého jistícího bodu až na polovinu toho, co by jinak musel vydržet, kdyby celkové síle byl vystaven sám.

Je-li smyčka použitá na spojení dvou pevných jistících bodů příliš dlouhá (= jistící pevné body jsou od sebe trochu dál při zachování max. 60° úhlu mezi rameny smyčky), hrozí při zatížení směrem nahoru, a následném překlopení smyčky vzhůru, prodloužení pádu o délku právě tohoto překlopení (viz.obr.112). Pokud by se mělo jednat o překlopení v řádu 1/2 metru, není to ještě nic vážného, ale delší překlopení je nepříjemné a může způsobit problémy.

Čelí se tomu tím, že se do štandu zabuduje třetí pevný bod (může jich být i více) někde níže pod stávajícími dvěmi pevnými jistícími body, a ten se spojí pomocí další, druhé smyčky s původní dvouramennou smyčkou s plovoucí karabinou, které tak bude bráněno v překlopení směrem nahoru (viz.obrázek dole).

Podobně se řeší i nebezpečí, kdy dva hlavní jistící body, v nichž je upnuta dvouramenná smyčka, jsou např. vklíněnce, nebo smyčky, kterým hrozí při zatížení směrem nahoru, že se vysmeknou ven ze skály (čímž by byl zcela zničen štand!!).

Proč se rozeznává zatížení směrem nahoru a dolů? Je-li jištěno ze stěnového stanoviště, tak prvolezec odlézající od tohoto stanoviště směrem nahoru bude do doby, než si zbuduje první postupové jištění, padat až dolů pod ono jistící stanoviště, a toto jistící stanoviště bude zatíženo směrem dolů. Stanoviště bude rovněž zatíženo směrem dolů, když se k němu dobírá druholezec lezoucí zespodu k stanovišti. A naopak když prvolezec od stanoviště odlézá a zbuduje si první postupové jištění a zapne do něj lano (nebo později do jakéhokoliv dalšího výše položeného), bude po jeho pádu dolů lano nyní od stanoviště nejprve vedeno nahoru k postupovému jištění, a až pak dolů k spadlému lezci. Jistící stanoviště tak bude zatíženo směrem nahoru. Lépe vše vysvětlí obrázek č.109 [6].

Odsazení jistícího stanoviště

Poměrně častou situací je, že na vrcholu skály nebo skalní věže se jistící (kotevní) bod, jako je např. kruh, kmen stromu, skalní hrot, apod., nachází nevhodně až daleko od okraje stěny. Prvolezec tak dosáhne vrcholové plošiny, a k vlastnímu štandu musí ještě dokráčet pěšky po rovině. Osadí na kotevní bod jistící pomůcku, a nyní se nachází v nešikovné pozici - je uprostřed vrcholového plató, a za a) nevidí dolů do stěny na druholezce, b) silně mu drhne lano vedoucí k druholezci o horní hranu stěny. Nu a právě tato situace se řeší tzv. odsazením jistícího stanoviště.

Do karabiny s pojistkou na kotevním bodě se cvakne lano pomocí Lodního uzlu, a to tak, aby vzdálenost od Lodního uzlu k navazovacímu uzlu prvolezce (jističe) byla stejně dlouhá jako vzdálenost od Lodního uzlu k okraji stěny. Odměřit vzdálenost správně je věc zvyku, a na poprvé to stejně většinou nevyjde úplně přesně. Nic nevadí - lano jde v Lodním uzlu snadno posouvat, a to dokonce aniž by se lano muselo z karabiny vyndávat. To je veliká výhoda. Uvědomme si, že je tam cvaknuté  lano vedoucí od prvolezce (jističe) - jedná se totiž o jeho sebejištění. Takže jistič, budující odsazení štandu, může regulovat délku tohoto sebejistícího pramene lana, a při tom je stále jištěn. Když má optimální délku vyladěnou, Lodní uzel utáhne a přesune se na okraj skály, a vyzkouší si, zda může pohodlně stát na okraji skály. Poté vezme druhý pramen lana, který vede od Lodního uzlu (a vede dolů do stěny k druholezci), a na něm naváže Vůdcovskou smyčku ("Krejčík"). Do této smyčky se připne karabinou s pojistkou jistící pomůcka. Do jistící pomůcky se pak založí lano vedoucí k druholezci. Odsazení štandu je hotové.

Pro lepší pochopení je zde obrázek [6b]. Detailnější pohled na spojení lana s jističem a jistící pomůckou je zde na obrázku [6c].

Tip: Je dobré myslet na průtažnost lana! Je-li odsazení delší, bude protažení lana větší. Jistící pomůcka by se na pramen lana neměla osazovat těsně k okraji stěny, protože když si druholezec odsedne, může díky protažení lana být stažena dolů pod nohy jističe. Její obsluha je pak krkolomná, v horším případě nemožná. Jistící pomůcku by tedy měl mít jistič osazenou tak cca 1 m nahoře před sebou.

Odsazení jistícího stanoviště má tyto výhody: 1.Jistič vidí dolů do stěny na druholezce, 2.Dobírání lana je snazší, neboť nedrhne lano o horní okraj stěny, 3.Protože nedrhne lano o okraj stěny, není lano tolik odíráno, což šetří oplet lana, 4.Na skalách z měkkých hornin (např. pískovec) se nebrousí lanem okraj stěny, šetří se příroda!!!

Statické a dynamické jištění

Ta část lana, která je mezi jistící pomůckou a lezcem se nazývá "aktivní část lana", a ta část lana, která je mezi jistící pomůckou a smotaným paklíkem lana, se nazývá "neaktivní část lana".

Statické jištění předpokládá po zatížení lana spadlým lezcem pevné uchopení neaktivní části lana vycházející z jistící pomůcky a jeho udržení tak, aby lano jistící pomůckou neprokluzovalo. Hodí se především pro jištění druholezců, pro jištění při lezení s horním lanem, při snaze neprodloužit dráhu pádu (když je padající ohrožen dopadem na nějaký skalní výčnělek, polici, či přímo zem).

Dynamické jištění předpokládá ponechání určité části lana k prokluzu v jistící pomůcce. Po dobu prokluzu se pádová síla přeměňuje na práci lana při tření o jistící pomůcku. Zbylou část pádové síly pak zadrží jistič rukou svírající neaktivní část lana vycházejícího z jistící pomůcky. Hodí se pro zachycení pádu prvolezců, a ve všech situacích, kdy vzniká prudké, silné zatížení jistícího stanoviště.

Dynamické jištění má však i svůj rub, a tím je prodloužení délky pádu. Při prodloužení délky pádu se může padající zranit o různé skalní výčnělky, police a lávky, které se pod ním mohou nacházet.

Optimální rozsah brzdné síly. Na obrázku dole jsou dva grafy (osa x je délka brzdné dráhy lezce, tedy stavu, kdy už na lezce působí lano; osa y uvádí hodnoty pádové síly vyvinuté padajícím lezcem, která působí v laně). Graf vlevo znázorňuje statické jištění. Při zachycení pádu dochází k protahování lana, což je způsob deformace. Budeme-li jistit staticky, tak na tlumení pádové síly se podílí právě jen toto protáhnutí lana (stlačení svalové hmoty těla lezce, tření lana v karabinách a o povrch skály, apod. pro tentokrát ignorujme jako zanedbatelné). Tato deformační práce lana je označena Ad, a její velikost odpovídá vyšrafované ploše. A nyní ke grafu vpravo, který znázorňuje dynamické jištění. Při dynamickém jištění pádová síla působí na lano deformačně jen do velikosti brzdné síly jistící pomůcky. Čili lano se protáhne (zdeformuje) méně, a dál již jen probíhá prokluz lana v jistící pomůcce. Tento prokluz pak zastaví jistič zatažením ruky za neaktivní část lana. Práce vykonaná prokluzem lana v jistící pomůcce je označena Ap, a její velikost odpovídá vyšrafované ploše.

Z uvedených grafů jasně vyplývá, jak dynamické jištění snižuje možnost přenášení pádové síly po laně na jistící body. Při statickém jištění pádová síla dosahovala 8 kN, při dynamickém jen 4 kN. Při dynamickém jištění se tak na jistící body přenese menší síla. Bohužel za cenu prodloužení pádu. Zatímco při statickém jištění byla brzdná dráha jen 3 m. Při dynamickém jištění byla až 4 m. Ovšem práce musí být v obou případech vykonaná stejná. Vyšrafovaná plocha (Ad) z grafu vlevo se rovná vyšrafovaným plochám (Ad + Ap) grafu vpravo.

Poznámka: Příklady z grafů nejsou absolutně přesné, co se fyzikálních dějů týče, jsou to jen trochu zjednodušené příklady, tak, aby byla problematika snáze pochopitelná.

Shrneme-li si to, docházíme k poznání, že při dynamickém jištění můžeme jistit s malou brzdnou silou (výhoda) s dlouhým prokluzem (nevýhoda), anebo s velkou brzdnou silou (nevýhoda) s malým prokluzem (výhoda). Jak vidno, požadavky jsou protichůdné, řešit je to nutné kompromisem. A ten se nazývá optimální rozsah brždění. Pokusy bylo zjištěno, že optimální brzdná síla je v rozmezí 2,5 kN až 4,5 kN. Čili to je ta síla, kterou musí klást jistící pomůcka během prokluzu.

Dobrá metoda dynamického jištění by měla splňovat tyto požadavky: 1.Spolehlivost při kterémkoliv směru zatížení; 2.Optimální rozsah brždění; 3.Její funkčnost musí být v souladu s reflexivními reakcemi člověka; 4.Jednoduchost a přehlednost (výstižný výraz je "blbuvzdornost"); 5.Možnost jištění bez kožených rukavic; 6.Možnost ji používat jak pro jištění prvolezce, tak i druholezce;

Jistící metoda UIAA

Bezpečná jistící metoda. Vhodná jak pro jištění prvolezce, tak druholezce. Poskytuje dostatečný brzdný účinek, a to až tak, že jistič při zadržení i silného pádu nemusí mít kožené rukavice. Funguje stejně jak v zatížení směrem nahoru, tak i dolů. Poloviční lodní uzel se při změně směru zatížení pouze na karabině překlopí vzhůru nohama (je doprovázeno mírným cuknutím), ale stále je pořád stejně účinný.

K jejímu používání je nutno mít karabinu HMS (karabina s víceméně pravidelným hruškovitým tvarem) nejlépe s automatickou pojistkou nebo alespoň se šroubovací pojistkou. Lano se na tuto HMS karabinu váže poloviční lodní smyčkou.

Polovičním lodní smyčkou lze provádět jak statické jištění, tak i dynamické jištění.

Odpadne-li spolulezec do jištění, a jistič potřebuje pro další činnost (např. práce na záchraně spolulezce) volné obě ruce, provede se zablokování lana, jak je ukázáno na obrázku dole.

Aby se tento blokovací uzel nerozvázal, je dobré smyčku tohoto uzlu připnout karabinou k jakékoliv pevné části štandu (např. k jistící karabině, kruhu, řetězu, apod.), anebo k zatíženému prameni lana.

Toto zablokování lana je možno použít i při jištění s jinými jistícími pomůckami, jako např. s Osmou, Stichtovou brzdou, košíčkem, atd.

Určitou nevýhodou jistící metody UIAA je kroucení lana, které při jejím používání vzniká, ale to je jen vada na pohodlnosti, před kterou by bezpečnost měla mít přednost.

Při lezení více délkové trasy může kroucení lana být už nepříjemné, pak se na stanovišti jeden lezec z lana odváže (poté, co si zbuduje jiné sebejištění), nastřádané kličky zkrouceného lana na konci lana odmotá buď protisměrným kroucením, anebo konec lana vyvěsí dolů a nechá jej odkroutit se. Pak se znova naváže, a pokračuje se v lezení.

Je-li metodou UIAA jištěn prvolezec, je nutno dávat pozor, zda není lano v kontaktu s pojistkou zámku karabiny HMS. Třením lana může být pojistka odklopena (odšroubována), a poté se lano může snadno přitlačením na zámek karabiny vysmeknout ven. Následně dojde k rozvázání poloviční lodní smyčky a ztrátě jištění - viz.obrázek [7].

Aby se této nehodě bránilo, je nutné mít karabinu HMS nastavenou tak, aby její zámek byl orientován na opačnou stranu, než je vedeno lano (přesněji neaktivní část lana) - viz.obr.106. Praváci by měli mít zámek karabiny HMS nalevo (protože neaktivní část lana potřebují držet v pravé, zručné ruce - tudíž lano tahají napravo), a obdobně leváci by měli mít zámek karabiny HMS napravo, neboť svou levou, zručnou rukou tahají lano doleva.

Jistící metoda UIAA jde použít i na dvojité lano (dvojče), oba dva prameny lana je možno navázat na jednu karabinu HMS společným polovičním lodním uzlem. Při lezení s poloviční lanem (půlky) “metodou střídavého zapínání lana do postupového jištění” je nutno mít pro každý pramen lana jednu karabinu HMS, v každé jen jeden pramen lana.

Brzdná poloha lana v jistící pomůcce

Častým problémem jistících metod s rozličnými jistícími pomůckami je ten, že tyto pomůcky poskytují lanu dostatečný brzdný účinek jen v jednom, optimálním směru zatížení.

Nejprve: Čím je lano v jistící pomůcce víckrát protaženo, obtočeno, v čím ostřejším úhlu je ohnuto, tím je více brzděno. Drtivá většina jistících pomůcek umožňuje různé polohy lana. Pro určité zjednodušení se používá přirovnání k písmenu U a písmenu S. Při poloze U je lano v jistící pomůcce vlastně jen jednou ohnuto, brzdný účinek je malý. Při poloze S je lano v jistící pomůcce vícekrát ohnuté, a brzdný účinek je větší. Někdy se pro toto zvětšení brzdného účinku používají výrazy: "uzamknout lano (v jistící pomůcce)", "zaklesnout lano", brzdná poloha", apod. Viz.obrázek [8a].

Vše lépe ještě vysvětlí obrázek [8b], kde je použita k jištění Osma.

Za druhé: Tu část lana, která je mezi jistící pomůckou a lezcem, nazvěme "aktivní část lana", a tu část lana, která je mezi jistící pomůckou a smotaným paklíkem lana, nazvěme "neaktivní část lana".

Dále se vychází z poznatku, že lidskou přirozeností je při ohrožení (leknutí se) stáhnout ruce k tělu, schoulit se, zatnout prsty. Toť podmíněný reflex. Jistič na štandu, který chytá neočekávaný pád prvolezce není zrovna v klidu. Ten má důvod se pořádně leknout.

Příklad pro přímé jištění prvolezce ve stěnovém štandu: Pokud jistič svírá neaktivní část lana vedoucího z jistící pomůcky v ruce, je vcelku pravděpodobné, že bude při zachycování pádu za tuto část lana tahat k sobě - k tělu. Pokud je aktivní část lana od jistící pomůcky tažena nahoru (k postupovému jištění), potud je vše v pořádku. Podmíněný reflex se shoduje se správnou reakcí, lano je správně nastaveno do brzdné polohy. Jakmile však prvolezec padá přímo do štandu (tedy nemá postupové jištění a padá pod štand), je jističovo přitažení ruky s lanem k tělu chybné. Správně by měl v tento okamžik ruku s neaktivním lanem vycházejícím z jistící pomůcky zvednout nahoru (nastavit do brzdné polohy). To je však proti reflexu, a není jednoduché to zvládnout. (Pro lepší pochopení je dobré se znova podívat na obrázek č.109 [9].

Možná řešení problému:

1. Jistič se musí soustředit, musí být chladnokrevný, a do té doby, než prvolezec zbuduje první postupové jištění, musí jistič být připraven lano nastavit do brzdné polohy i proti svému reflexu. Nepodceňovat! Jistič nesmí být ničím rozptylován, musí se soustředit.

Pozor! Pádem prvolezce může dojít k vytržení všech postupových jištění. Tedy zpočátku pádu bude jistič správně a v souladu s reflexem tahat za neaktivní část lana k tělu, neboť jistící pomůcka bude zatížena směrem nahoru k nejvýše dosaženému postupovému jištění. Ale poté, co se vytrhnou postupová jištění, dopadne prvolezec přímo do štandu, a to už bude jistící pomůcka zatížena ve směru dolů. Během 2-3 vteřin vlastně dochází k naprosté změně situace. A to za pořádného rachotu - prvolezec se řítí dolů, trhají se vklíněnce a skoby ze skály, padá kamení… a jistič musí střelhbitě reagovat proti svému přirozenému reflexu. Opravdu, jistič musí být chladnokrevný a zkušený.

2. Jistit nepřímo.

- - - -

Pokud je jištěno ze země (či z místa odkud nejde nikam spadnout) problém se změnou směru zatížení odpadá, neboť jaksi není možno, aby prvolezec spadl pod štand (respektivě pod zem J ). Jediné, na co by měl jistič dbát, je postavení se k jistící pomůcce při přímém jištění (tedy když je jistící pomůcka přímo připojena k pevným částem štandu, např. ke kmenu stromu). Jistič by měl být tělem postaven tak, aby při reflexivním zatažení za neaktivní část lana nastavil lano do brzdné polohy.

Jistící pomůcky, které optimálně jistí jen v jednom směru jsou /z těch nejpoužívanějších/:

  • Osma - viz.obrázek [9a] při poloze "U" = malá brzdná síla
  • rychlá Osma - viz.obrázek [9b] při poloze "U" = malá brzdná síla
  • "Košíček" (někdy se používá pojmenování ATC) - viz.obrázek [9c] při poloze "U" = malá brdná síla; Košíček je variací Stichtovy brzdy - ta často ve slangu zvaná "prasečí rypák"

Rychlá Osma - Někteří lidé se takto jistí, když mají pocit, že lano jde osmou posunovat ztuha. Jedná se o nebezpečnou metodu jištění, lano takto provléklé osmou je jen málo brzděno! A to ať už je lano vedeno ve tvaru "S" nebo nedejbože "U". Prostě to brzdí málo. Je to metoda pohodlných lemplů, kteří si koledují o úraz.

Samosvorná jistící pomůcka Gri-gri od firmy Petzl - Pro obousměrné zatížení je sice funkční, když se reflexivně zatáhne za neaktivní část lana vedoucího z pomůcky směrem k tělu (jističe), ale je nutno podotknout, že tato jistící pomůcka má (poměrně oprávněně) řadu kritiků. Na Gri-gri je totiž blokující páčka, a ta se uvolňuje přitažením k tělu. Drží-li jistič tuto páčku v ruce, což bývá, může se opět obdobně leknout při neočekávaném pádu prvolezce, a omylem ji k sobě přitáhnout. Pokud v tu chvíli nedrží neaktivní část lana v ruce, následuje pak volný pád prvolezce na zem. Další možnou nehodou je z pohodlnosti stisknutí výkyvného palce Gri-gri při posouvání lana vzhůru, např. při podávání lana nahoru prvolezci, který jej vytahuje pro zapnutí do karabiny postupového jištění. Pokud v tento moment jistič nedrží neaktivní část lana, a prvolezec během zapínání postupového jištění spadne, jistič se lekne, nechá stisknutý výkyvný palec Gri-gri, a lano bude volně prokluzovat. Prvolezec se zřítí.

Tabulka výhod a nevýhod přímého a nepřímého jištění prvolezce ve stěnovém štandu:

Způsob jištění ve stěnovém štandu

Výhody

Nevýhody a komplikace

Přímé jištění

jistič není při zachycení pádu strháván, nezraní se nárazem o skálu, nelekne se a nepustí lano z rukou

jistící body štandu jsou okamžitě a přímo zatěžovány, štand musí být pevný

jistič může hned po zachycení pádu zablokovat lano a vydat se poskytnout první pomoc

při použití jistící pomůcky, která optimálně brzdí jen v jednom směru zatížení (např. osma, Stichtova brzda,...) hrozí nebezpečí: pokud nepůjde blízko nad štandem založit první postupové jištění, bude prvolezec padat přímo do štandu a jistič bude muset jistící rukou manipulovat v rozporu s podmíněným reflexem

Nepřímé jištění

záchytný náraz působí nejprve na tělo jističe, který je nadzvednut (stržen), což tlumí působení pádové síly na jistící body stanoviště

první postupové jištění musí (!!!) těsně nad štandem nebo přímo v něm; jistič se musí pod štand zavěsit v trochu delším odsedáváku; ve výsledku musí být jistící pomůcka připnutá k úvazu jističe aspoň o 1 - 1,5 m níž, než ono první postupové jištění

jistič při použití jistící pomůcky, která optimálně jistí jen v jednom směru zatížení (např. osma, Stichtova brzda,...), drží lano ve správné brzdné poloze i při reflexivním zatáhnutí jistící rukou

při stržení (nahození na skálu) se jistič může nárazem na skálu zranit a pustit lano, zvláště pozor na skalnaté převisy nad hlavou jističe! Také při nahození se někteří lidé lekají a panikaří.

po zachycení pádu je jistič vázán na jistící řetězec, nemůže jej opustit (např. pro poskytnutí první pomoci); musí se pomocí překlenovací prusíkovací smyčky vyvázat ven z jistícího řetězce

Jak je z uvedeného zřejmé, není jednoduché určit, která z možností je lepší. Dávat proto v tomto směru rady je nevděčným úkolem. Pro rozhodnutí, kterou z uvedených možností jištění ve stěnovém štandu použít je nutno vzít v úvahu kdo jistí (zda zkušený horolezec, či začátečník, zda borec zvyklý na bolest, nebo útlocitný člověk, a jaká je schopnost jističe se soustředit), dále jaká je skála a jištění v ní (zda pevná, kompaktní skála s pevným jištěním, nebo lámavá skála), kdy půjde založit první postupové jištění a jak bude pevné, apod. Tváří v tvář těmto otázkám nelze než doporučit: 1.zvláště začátečníkům, jistit se ve stěnovém štandu poloviční smyčkou na karabině HMS; 2.to, zda použít přímé nebo nepříme jištění přizpůsobit konkrétním podmínkám toho kterého výstupu.

Propojovací smyčka na jistícím stanovišti

Jistící stanoviště ("štand") je mnohdy žádoucí mít ukotvené na dvou nebo i více jistících bodech. Jednotlivé jistící body se vzájemně propojí smyčkou, proto název propojovací smyčka. V horolezeckém slangu se pak často užívá pojmenování "pavouk". Do propojovací smyčky se cvaká jistící pomůcka.

Proč se to dělá?

Jsou především dva důvody: 1) zálohování jištění; když se jeden jistící bod vytrhne, tak se štand nezřítí do propasti, ale ještě pád zachytí druhý jistící bod. 2) rozložení síly; pokud je štand rozumně udělaný, tak každý jeden jistící bod nese méně síly, než kdyby byl použit samotný; toto je velmi výhodná vlastnost do lámavé skály, snižuje se pravděpodobnost, že bude celý štand ze skály vyrván.

Existují dva nejpoužívanější způsoby, jak propojovací smyčku osadit. Podle zemí, kde se uvedené způsoby používají, lze je pojmenovat jako:

  • anglosaský způsob
  • německý způsob

Anglosaský způsob

Německý způsob

Každý z těchto způsobů má své výhody i nevýhody. K uvědomění si výhod a nevýhod je nutno opět říci podstatné - Proč se vlastně toto propojení dvou jistících bodů se dělá? 1) zálohování; 2) rozložení síly.

Pozor! Při rozložení síly se pochopitelně uplatňuje vektorové skládání sil, tak jak jej známe z mechanické fyziky. Ramena smyčky musí svírat nejlépe úhel menší než 60°, ještě 90° jakžtakž ujde. Velmi tupý úhel mezi rameny smyčky může situaci zhoršit, jistící body budou zatíženy více, než kdyby v tom byl kterýkoliv z nich sám!!!

 


Anglosaský způsob

Sestrojení: Předpokládejme dva jistící body. Do okruhu spojená (poměrně dlouhá!!) smyčka se svými protilehlými konci cvakne do karabin v jistících bodech, dva souběžné prameny smyčky jsou prověšeny v oblouku dolů. Vrchol dolního oblouku (ohyb) srovnáme do přímky, vytvoříme tak vlastně snop čtyř pramenů smyčky. Nyní tímto celým snopem pramenů navážeme vůdcovskou smyčku - viz. obrázek [1]. Prameny smyčky ať jsou v uzlu pěkně srovnané! Uzel musí být umístěn tak, aby obě ramena smyčky byly při tahu za centrální oko vůdcovské smyčky napnuté!

Je možno též vázat osmičkový uzel, zvláště máme-li tušení, že bude propojovací smyčka hodně zatížena a uzel se fest utáhne, ale pak je třeba si uvědomit, že navázání osmičkového uzlu sebere ještě více smyčky, nutno mít dostatečně dlouhou smyčku.

Základní vlastností anglosaského způsobu je fakt, že centrální karabina, do které se umísťuje jistící pomůcka, je fixovaná v oku smyčky. Podmínku rozložení síly tak anglosaský způsob splňuje jen tehdy, když je centrální karabina zatížená jen v jednom určitém směru - viz. obrázek [2] - tehdy jsou obě ramena smyčky napnutá. Poté co se ale směr zatížení změní, posune se do strany, přejde všechno zatížení jen na jedno rameno smyčky, druhé rameno bude zcela nezatížené - viz. obrázek [3].

Jak se může změnit směr zatížení? Hlavně při jištění, dobírání druholezce. Horolezecký výstup nemusí vždy vést rovně v linii spádnice. Pokud v cestě jsou traverzy (postup v horizontálním směru), tak se pochopitelně směr vedení lana (a tím i směr zatížení) mění. Je to velmi časté zvláště v členitém terénu, kde je člověk nucen kličkovat mezi jednotlivými skalními útvary.

Na druhou stranu ale anglosaský způsob má tu výhodu, že dojde-li k vytržení jednoho jistícího bodu, tak druhý pramen smyčky převezme téměř ihned úlohu zadržení síly. Závisí to na tom, jak rovnoměrně budou v momentě destrukce jistícího bodu zatíženy ramena smyčky. Pokud by totiž jeden pramen byl volný - ona situace z obrázku [3] - tak by v případě destrukce zatěžovaného pramene vznikl malinký pád, trvají po dobu, než se druhý pramen napne. Z logiky věci však plyne, že by to bylo je malé cuknutí v řádu několika centimetrů.

Německý způsob

Sestrojení: Předpokládejme dva jistící body. Do okruhu spojená smyčka se svými protilehlými konci cvakne do karabin v jistících bodech, dva souběžné prameny smyčky jsou prověšeny v oblouku dolů. Na jednom prameni se udělá překroucením závit, čímž vznikne oko závitu. Skrze něj se procvakne centrální karabina, do které se zároveň jako průběžný vloží i druhý pramen smyčky - viz. obrázek [4].

Nespornou výhodou německého způsobu je fakt, že centrální karabina, do které se umísťuje jistící pomůcka, je tzv. plovoucí. To znamená, že se může ve smyčce volně posunovat do stran. Přitom jsou ale ramena smyčky stále napnuté a především rovnoměrně zatížené. Německý způsob tak dobře zajišťuje rozložení síly.

Nevýhodou německého způsobu je fakt, že po vytržení jednoho z jistících bodů centrální karabina spadne o cca polovinu délky smyčky, v praxi to bývá tak 1/2 až 3/4 metru. Byť to bude pád relativně krátký, přesto při něm vznikne nepříjemný ráz (laicky řečeno vznikne náraz, bude působit citelně větší síla, než jen pouhá tíha).

Aby se tato nevýhoda německého způsobu zmírnila, je možno na rameni smyčky navázat vůdcovský uzel. Tím se rameno zkrátí - viz. obrázek [5] - předpokládejme, že levé jištění je podezřelé, labilní, proto je na levém rameni propojovací smyčky  uzel. Když se levé jištění vtrhne (na obrázku jistící bod A), tak centrální karabina nebude nikam hluboko padat, ale po cca 15 cm se zarazí o uzel.

Pochopitelně může nastat situace, kdy oba dva jistící body jsou podezřelé a panuje oprávněná obava, že se může vytrhnout ze skály kterýkoliv z nich. Pak je možno vůdcovské uzly navázat na obou ramenech smyčky - viz. obrázek [6]. Tím se ale samozřejmě zkrátí ramena smyčky, a omezí se tak prostor pro posunování ("plavání") karabiny. Jistič na štandu si musí ve fantazii vymodelovat situaci, jak bude vypadat průběh jištění, a vůdcovské uzly navázat na smyčce v takových vzdálenostech, aby byl systém funkční. Chce to cvik a praxi, časem získá člověk schopnost správného odhadu.

Co je lepší ?

Těžko říci, který ze způsobů je lepší, každý má své pro i proti. Obecně lze říci, že německý způsob je lepší pro to, aby k vytržení jistícího bodu nedošlo, protože důsledněji zajišťuje rozložení síly, každý jeden jistící bod je zatěžován menší silou. Má plovoucí karabinu, a tato vlastnost je obrovskou výhodou. Tento způsob je, dalo by se říci preventivní, snaží se bránit vzniku katastrofy. Nebezpečí propadnutí centrální karabiny po vytržení jednoho z jistících bodu lze zmírnit navázáním uzlu na rameni smyčky.

Anglosaský způsob se tak uplatní ponejvíce tam, kde právě plovoucí karabinu nepotřebujeme, respektivě jsme s to bezpečně určit, že tuto vlastnost nebudeme potřebovat. To jsme schopni říci pouze v terénu, který dobře známe, již jsme v něm mnohokrát lezli, a víme tudíž, jak výstup bude probíhat a jaký bude vždy směr zatížení.

Zálohovat, zálohovat, a zálohovat !

Štand musí být jistota. Jsou-li ve skále četné možnosti zajištění (pukliny pro zatlučení skoby, založení vklíněnců, smyček, atd.), a máme-li na to dostatek materiálu, neměla by být lenost tou příčinou, že neuděláme pořádný štand. I když jsme už založili propojovací smyčku, můžeme do systému vložit další jištění, které bude na propojovací smyčce zcela nezávislé - viz. obrázek [7].

Vícero jistících bodů

Smyčka nemusí propojovat vždy jen dva jistící body. Teoreticky jich může být i tři, čtyři, pět,... Má to na první pohled jednu výhodu - zmenšuje se podíl zatížení, který připadá na každý jeden jistící bod. Ale přesto se propojování tolika jistících bodů  jednou smyčkou v praxi příliš nedělá.

U anglosaského způsobu je potíž ve vázání centrální smyčky, která je tak tvořena snopem mnoha pramenů smyček. Rovněž to klade požadavek na délku smyčky, která musí být až obrovsky dlouhá. A to je zase na štíru s požadavkem na skladnosti při transportu během lezení (lezec má kolem trupu strašné množství omotaných ok smyčky; případně na sedáku má obří bambuli smotku smyčky, která překáží při lezení; pokud má smyčku v batohu, nemá ji hned po ruce, atd.).

U německého způsobu nastává potíž s posunováním ("plaváním") karabiny. Je-li překroucením vzniklých závitů mnoho, nastává mezi prameny smyčky příliš velké tření, a to karabinu brzdí, zadrhuje se.

Z praktického hlediska je tak dobré propojit smyčkou nejvýše tři jistící body - viz. obrázek [8], kde je ukázka, jak sestrojit propojení německým způsobem na třech jistících bodech.

Zkrátka, je-li k dispozici více jistících bodů, je lepší spíše vytvořit několik menších propojení, na sobě zprvu nezávislých, a ty pak pospojovat. Což je vlastně stejný princip, jak bylo řečeno v části výše - zálohovat, zálohovat, zálohovat...

Jak je to špatně

Chyba při anglosaském způsobu propojení

1. Uzel centrální smyčky není navázán na takovém místě, aby byla obě ramena smyčky stejně napnutá, je zatěžováno jen jedno rameno.

Chyby při německém způsobu propojení

1. Centrální karabina je cvaknutá na oba dva prameny smyčky, ale na žádném z pramenů není překroucením utvořený závit. Oba dva prameny smyčku jsou centrální karabinou prostě vedeny jen jako průběžné. V případě vytržení jednoho z jistících bodů se centrální karabina sveze po smyčce dolů, vyklouzne ze smyčky ven. Následuje zřícení.

2. Centrální karabina je cvaknutá jen na jeden pramen smyčky. Druhý pramen je napnutý jen mezi jistícími body. Smyčka vlastně tvoří do okruhu trojúhelník, v jehož vrcholech jsou postupně první a druhý jistící bod, a centrální karabina - viz. obrázek [9]. Jsou nevhodně zatěžovány jistící body, směr zatížení je příliš vodorovný, čili nesouhlasný s tím, že tah od spadlého lezce bude působit více po svislici. Například horizontální skoby ve vodorovné puklině jsou ohroženy tím, že se vykroutí tahem do strany ven.

Několik rad závěrem...

Centrální karabina, jakož i karabiny spojující propojovací smyčku s jistícími body, ať jsou s pojistkou zámku!

Je možno použít smyčku do okruhu spojenou uzlem, ale lepší je popruhová smyčka spojená šitým švem. Ať však použijeme jakoukoliv, místo spoje (uzel, šev) nechť není - a) v místě ohybu smyčky; b) v uzlu centrální smyčky při anglosaském způsobu; c) v prostoru, kde se posunuje ("plave") karabina při německém způsobu.

Jištění přes tělo

Jištěním přes tělo se nazývá takový způsob jištění, kdy jistící pomůcka (osma, karabina HMS, Gri-gri,...) není zapnuta k nějakému pevnému jištění (kruh, nýt, kmen stromu,...), ale jistič ji má připnutou ke svému sedacímu úvazu. Takové jištění se smí provádět pouze v místě, odkud jistič nemůže nikam spadnout! I přesto tento způsob jištění v sobě skrývá několik zrádností.

Jištěním přes tělo se také nazývá způsob, kdy má jistič jen lano omotané kolem trupu těla. Je to poněkud archaická metoda jištění, dnes se používá snad jen při jištění na lehčích sněhových svazích, kde nehrozí vážný pád. Ale i tehdy musí mít jistič zbudované sebejištění, např. přes cepíny zaražené do sněhu.

Při jištění přes tělo se musí jistič nacházet těsně u skály ve spádnici prvního postupového jištění prvolezce. Jde o to, aby při pádu prvolezce síla vyvinutá pádem působila na jističe pouze směrem nahoru. Jistič tak bude pouze nadzdvihován, což eliminuje krátkým prokluzem lana v jistící pomůcce. Naprosto nevhodné je, aby jistič stál daleko od skály (a ještě navíc seděl), protože pak na něj nebude síla působit jen ve směru nahoru, ale i do strany. Jistič tak většinou ztratí rovnováhu a nemaje se o co opřít je stržen a vláčen po zemi, v nejhorším při větší rázové síle pádu je jistič proti skále přímo vymrštěn. O celou tu délku dráhy, kterou jistič bude vláčen po zemi, se prodlouží dráha pádu prvolezce. Navíc hrozí, že stržením vylekaný jistič se pustí lana, a pak prvolezec spadne volně až na zem.

 

Pozice jističe u skály ve spádnici prvního postupového jištění je důležitá ještě z dalšího hlediska. Je-li jako první postupové jištění použit např. vklíněnec, smyčka s uzlem, apod., bývají tyto jistící pomůcky prvolezcem do skály (skalní pukliny) umístěny tak, aby vydržely především zatížení ve směru podél skály svisle dolů. Pokud se ale jistič nalézá daleko od skály, bude při zachycení pádu lano působit na toto první postupové jištění tvořené např. vklíněncem nesmyslně kolmo pryč od skály. Záleží pak na tvaru skalní pukliny a tvaru jistící pomůcky zda vydrží nebo ne. Pokud se nad tímto prvním postupovým jištěním nalézají další, kvalitnější postupové jistící body, není vytržení prvního vklíněnce tak nebezpečné. Ale je-li nad takovým prvním vklíněncem už jen jedno jištění, je to riziko. Pokud druhé, výše položené postupové jištění se pádem prvolezce vytrhne, a první bude nesmyslně chybou jističe znehodnoceno, tak prvolezec spadne až na zem.

Jistič musí dávat pozor na to, jak vypadá skála nad místem, odkud jistí. Pokud totiž jistí správně ve spádnici prvního postupového jištění prvolezce, může být při zachycení silnějšího pádu nadzvednut nad zem. Pokud se na skále nad ním nacházejí větší skalní výčnělky, může při vytažení na ně narazit a zranit se o ně. Zvláště pozor na převisy, nutno mít přilbu!

 

Rovněž je nebezpečné provádí-li jištění osoba, která je výrazně lehčí než prvolezec. Například jistí-li dítě dospělého, drobná žena silnějšího muže, apod. Při razantnějším pádu hmotnějšího prvolezce může být jistič, zvláště nenechá-li trochu proklouznout lano jistící pomůckou, vytažen nahoru, při čem se opět jistič může leknout a pustit lano z rukou. Prvolezec pak volně spadne až na zem, kam za ním pak velmi rychle a nekontrolovaně sjede po jistící pomůcce i otřesený jistič.

 

Řešením obou posledních případů je neprovádět jištění přes tělo, ale jistit přímo za nějaký pevný bod v terénu (kruh, skoba, smyčka okolo kmenu stromu,...). Jistič pak není zapojen do jistícího řetězce, a při pádu jej nebude žádá síla strhávat.

Postupové jištění

Postupové jištění má za účel zkrátit délku pádu. Při volném lezení se do něj pomocí karabiny zapíná pouze lano. Při technickém lezení slouží navíc i k postupu vzhůru, chytá se za něj, přitahuje se, či se na něj stoupá nohama. Postupové jištění se dělá pouze při lezení s "dolním" jištěním, tedy když prvolezec za sebou lano natahuje. Postupové jištění může být ve skále osazené jako fixní (např. nýty, trvale zatlučené skoby), nebo jako přechodné (např. vklíněnce, smyčky, friendy, apod.).

Síly zatěžující postupové jištění při pádu

Spadlý lezec vyvine svým pádem na lano určitou sílu. Zároveň ale na lano působí zdola jistič, který zadržel lano dole v jistící pomůcce (akce a reakce). Následkem toho se lano napne, začne v něm působit rázová síla. Ta se přenáší i na postupová jištění, kterými lano prochází.

Je však dobré si ještě jednou uvědomit poměrně důležitou věc - na postupové jištění působí dvě síly. Jedna se přenáší po laně vedoucím od spadlého lezce, druhá od jističe! A postupové jištění je zatěžováno vektorovým součtem těchto dvou sil.

Ovšem záležitost se trochu komplikuje tím, že do děje vstupuje také tření lana o karabinu (případně karabiny) postupového jištění. Lano, protože je pružné, se následkem zatížení protahuje, a to pochopitelně vždy ve směru ke spadlému lezci, neboť jeho volný pád je tou akcí, která dává celému ději energii. Napnutí lana k jističi je jen reakcí. Tření lana o karabinu tak vlastně pomáhá brzdit pád spadlého lezce. Nu a právě o tuto zadrženou sílu je menší síla v pramenu lana vedoucímu k jističi.

Další faktor, který má vliv na celkové zatížení postupového jištění, je úhel, který svírají oba prameny lana (k jističi, a ke spadlému lezci). Nastává zde taková závislost - čím je úhel mezi prameny lana ostřejší, tím je celková síla působící na postupové jištění větší, ale současně je i větší tření lana v ohybu na karabině, takže síla působící v pramenu lana vedoucího k jističi je menší. A naopak - čím je úhel mezi prameny lana tupější, tím je celková síla působící na postupové jištění menší, ale také klesá síla tření lana v ohybu na karabině, takže síla působící v pramenu lana vedoucího k jističi je větší.

Zde jsou tři modelové situace přibližně vyjadřující tuto závislost:

  • oba prameny lana jsou vedeny ve spádnici - viz. obrázek [1a]
  • pramen lana vedoucího k jističi je veden mírně bokem - viz. obrázek [1b]
  • prameny lana svírání úhel 90° - viz. obrázek [1c]

A jaké je přesné zatížení nejvýše dosaženého postupového jištění, které pád zachytilo, vyjádřené v kN? To nejde dopředu říci, záleží totiž na hmotnosti spadlého lezce, pádovém faktoru, počtu postupových jištění, jejich vzájemné poloze, způsobu jištění, apod. Nicméně byly dělány různé pokusy a měření, a z nich vzešla tato zjednodušená poučka:

  • krátký pád ve velmi blízkém okolí postupového jištění ... cca 3 kN
  • obvyklý pád při sportovním jištění, pád cca 5 m ... cca 6 kN
  • dlouhý volný pád ... cca 15 kN

A pro zajímavost je zde ještě obrázek [1d], který na náhodném modelovém příkladu zachycuje celý děj se vztahy jednotlivých sil působících na postupové jištění při zachycení pádu. Červeně jsou vyznačeny hodnoty zatížení postupových jištění, oranžově jsou vyznačeny hodnoty rázové síly (pnutí lana).

Principy těchto fyzikálních vztahů platí též pro obyčejné odsednutí si do lana, jehož druhý konec drží jistič. Pozor na to, často si lidé myslí, že když si jen odsednou, tak postupové jištění zatěžují jen svou vahou, např. 80 kg. Ale i při odsednutí dochází k vektorovému součtu sil! Takže postupové jištění zatížené odsednutím je namáháno víc, než si myslíme, pokud lezec váží 80 kg, tak pak cca 1,6 kN. Při razantnějším odsednutí i více, může být až 2 kN.  Vyjádřeno v kilogramech to odpovídá cca 160 - 200 kg!


Na co dávat pozor...

V současnosti se při sportovním lezení často používá pro zapínání lana do postupového jištění tzv. expreska. Tak se ve slangu nazývá popruhová smyčka sešitá tak, že na dvou koncích vznikají malá oka pro provlečení karabin (viz.obr. 22 a-e). Používá se proto, že smyčka se díky své ohebnosti dobře přizpůsobuje pohybům lana, a tyto pohyby se tak jen minimálně přenášejí na vlastní jištění (např. vklíněnce, apod.).

Jedna karabina na expresce se cvaká do jištění (nýt, skoba,...) a do druhé karabiny se cvaká lano. Karabiny použité do expresky musí mít nosnost min. 20 kN v podélném směru při zavřeném zámku. Ve stavu s otevřeným zámkem musí mít nosnost min. 7 kN. Vlastní smyčka expresky musí mít nosnost min. 22 kN. Nejlépe se do expresek hodí karabiny tvaru “D”. Je dobré karabiny ke smyčce připevnit gumičkou, která brání snadnému samovolnému sklouznutí smyčky na jednu z podélných stran karabiny, kdy může dojít k zatížení karabiny napříč (takto zatížená karabina má menší nosnost).

Je-li v expresce karabina s prohnutým zámkem, a právě touto karabinou prochází lano, tak pozor na jeho vypadnutí ven při pádu prvolezce. Lano se může při určitém nevhodném směru zatížení vysmeknout ven. Aby se možnost tohoto vysmeknutí lana z karabiny s prohnutým zámkem snížila, musí se lano vést skrz karabinu s rozmyslem.

1. Je-li jistící prostředek postupového jištění takového charakteru, že způsobuje položení karabin exspresky na skálu na plocho (většinou je to u nýtů), tak v jištěních po zahájení traverzu musíme zámek karabiny orientovat na opačnou stranu, než je směr našeho postupu.

2. V případě, že je jistící prostředek postupového jištění takového charakteru, že způsobuje postavení karabin expresky kolmo k povrchu skály (např. u stěnového kruhu), nutno vést lano skrz karabiny jištění v traverzu shodně se směrem našeho postupu.

Je-li expreska po zapnutí ke skále položená naplocho (např. u nýtu), musí lano být skrz dolní karabinu na expresce vedeno od zdola zadem, a ven z karabiny musí vycházet dopředu nahoru. To proto, aby po případném pádu se lano přes dolní karabinu jen “překlopilo”. Bude-li lano vedeno špatně, dojde po pádu jednak a) ke spirálovitému překroucení smyčky expresky, což není dobré (spirálovitě zkroucená smyčka je nevhodně namáhána, trpí šité švy na expresce), b) se zvětšuje pravděpodobnost vysmeknutí lana z karabiny, jak bylo uvedeno výše.

Další z možností, jak zabránit onomu vysmeknutí lana z dolní karabiny v expresce - viz.obrázek [2e] - je použít tzv. "JAMES-fintu". Jedná se o to, že dolní karabina se po zapnutí do lana otočí v oku expreskové smyčky o 180° vzhůru nohama, a to tak, aby osička zámku karabiny byla dole a zobáček karabiny nahoře. Jenže aby toto šlo udělat, nesmí být karabina k expreskové smyčce fixována gumičkou. Hrozí tak možné samovolné posunutí karabiny do polohy, kdy bude příčně zatížena. Rovněž manévr otočení karabiny při lezení obtěžuje, zvláště leze-li se těžký výstup, kdy člověk potřebuje expresku hbitě cvaknout a lézt dál. Pokud se leze lehčí výstup a lezec je v klidu, je pak otázkou, zda není lepší použít karabinu s pojistkou zámku.

Karabina cvaknutá do nýtu či skoby musí být zatížena v podélném směru. Jakékoliv zatěžování karabiny napříč přes oko nýtu je nebezpečné. Expreska se může vycvaknout ven z nýtu!

Pozor na malé skalnaté výčnělky v okolí karabin postupového jištění. Po zatížení může být karabina přitisknuta na skálu, a nepatrný výčnělek skály může způsobit malé otevření zámku. Karabina je pak při pádu zatížena v otevřeném stavu, kdy má výrazně nižší nosnost!

Obdobně nebezpečné je otevření zámku karabiny po nárazu na skálu, anebo i ve volném prostoru při zachycení pádu. Dochází k němu tak, že buď při zatížení pádem je expreska prudce přiražena ke skále, a narazí-li na ni svou zadní stranou, zámek karabiny pokračuje setrvačností v pohybu, tedy se otevře, anebo je možnost, že karabina je ve volném prostoru a silným cuknutím lana při zachycení pádu se karabina nakrátko dostane do vibrací při nichž se zámek karabiny otevře - hrozí tzv. efekt “whiplash”. Otevření trvá sice jen na zlomek vteřiny (působením pružinky v zámku je opět brzy zavřen), ale tato krátká doba se víceméně shoduje s momentem, kdy je karabina nejvíc zatížena rázovou sílou způsobenou pádem. Opět tak dochází k zatížení karabiny ve stavu s otevřeným zámkem, kdy má karabina nižší nosnost. Problém částečně řeší použití karabin s drátěným zámkem (drátěný zámek je lehčí a jeho setrvačnost není tak velká), ale k otevření zámku karabiny dojde stejně, jen na kratší dobu. Lepším řešením je, aby karabina měla nosnost ve stavu s otevřeným zámkem aspoň 10 kN. Zcela problém řeší použití karabiny s pojistkou zámku, která zabrání jakémukoliv nechtěnému otevření zámku. Manipulace s karabinou s pojistkou je však pracnější.

Jak už bylo řečeno, efekt "whiplash" částečně tlumí použití karabiny s drátěným zámkem (obr.22e). Drátěný zámek je totiž lehčí, a tak méně náchylný k tomu, aby poté, co byl uveden v pohyb, měl výraznější setrvačnost. Pružinou je tak drátěný zámek velmi rychle po otevření opět přitisknut zpět. Nicméně i přes tuto a další výhody má karabina s drátěným zámkem i pár nevýhod - o tom více na stránce Karabina s drátěným zámkem.

Dalším nebezpečným momentem je zatížení karabiny bočním lomem. Takto zatížená karabina vydrží je velmi málo, někdy může prasknout už při razantnějším odsednutí. Problém se řeší tak, že se do nýtu (skoby,...) naváže popruhová, nejlépe dutá smyčka, svázaná do oka, které sahá nížeji přes onu hranu, o níž se karabina lámala, a teprve do ní se cvakne karabina postupového jištění.

Dutá popruhová smyčka se používá především tehdy, vyskytuje-li se v místě kontaktu smyčky a postupového jištění ostrá hrana (bývají to především planžety nýtů). Popruh totiž má větší hranovou odolnost, než smyčky kulatého průřezu. Tam, kde se na postupovém jištění a na skále nevyskytují ostré hrany, je možno použít i smyčky kulatého průřezu.


Taktika budování jistícího řetězce

Je-li řetězec postupových jištění rozmístěn od lana střídavě jednou vpravo, podruhé vlevo, musí se k cvaknutí lana do postupového jištění použít dlouhé expresky, případně smyčky s karabinami. Cílem je dosáhnout co nejpřímějšího vedení lana (viz.č.85). Jakmile je totiž lano vedeno "cik-cak" od jednoho postupového jištění ke druhému, tak jednak vzrůstá tření lana o tato jištění (prvolezec ztěžka za sebou lano táhne), za druhé hrozí nebezpečí, že silnější tah lana způsobí vypadnutí vklíněnců, pokud byly použity, neboť tah bude na vklíněnce působit nevhodným směrem.

Je-li postupové jištění umístěno pod převisem, je dobré jej s lanem propojit delší expreskou. Krátká expreska lano pod převisem příliš tlačí na hranu převisu, a tím se zvětšuje tření mezi lanem a skálou. Postup se tak pro lezce stává namáhavým. Naopak dlouhá expreska lano z pod převisu odkloní, a lano je tak volně vedené a na skálu není nijak tlačeno - viz.obrázek [3]. (Avšak pozor - použitím delší expresky se trochu prodlouží možná délka pádu!)

Karabiny s pojistkami v postupovém jištění

Jak bylo výše uvedeno, jsou karabiny postupového jištění v určitých situacích ohroženy tím, že se z nich lano - při souhře nešťastných náhod - může vycvaknout ven. Není tedy o věci do řady postupových jištění občas vložit karabinu s pojistkou zámku. (S tím má řada lidí jakési "citové" problémy, prostě se stydí, protože toto v barevných katolozích a časopisech není, a tudíž to není "módní". Takový přístup je vskutku směšný...) Z racionálních výtek proti karabinám s pojistkou je nejpádnější ta, že cvakání takové karabiny je pracné a titěrné, a ve svém důsledku může být příčinou pádu. To je jistě pravda. Když už jsme na spadnutí a potřebujeme hbitě cvaknou jištění, je lepší zvolit karabinu bez pojistky. Ale nic nám nebrání v klidných místech cesty umísťovat po určitých intervalech, např. každé čtvrté postupové jištění, karabiny s pojistkami. Samozřejmě že velký vliv hraje konkrétní terén, jeho reliéf, a vůbec charakter konkrétní výstupové trasy. Karabiny s pojistkami je dobré zvláště dávat do míst, kde jištění oblézáme např. zprava doleva těsně tělem, dochází k tření mezi tělem lezce a expreskou, nebo kde se mění směr vedení lana (na začátku a konci traverzu), kde je karabina v kontaktu s nerovným skalním povrchem, apod - viz.obrázek [4] s jednoduchým modelovým příkladem. Je tedy praktické mít v sadě např. osmi expresek tak dvě až tři opatřené karabinami s pojistkami zámku.

Postupové jištění v traverzu

Tím, jak se většinou leze ve spádnici, jsou lidé navyklí, že druholezci nehrozí nebezpečí pádu (vždyť si nanejvýš odsedne, že...). Omyl. Nebezpečí číhá v traverzech. Pokud druholezec v obtížném traverzu bez postupového jištění odpadne, hrozí mu zhoupnutí se do prostoru - "kyvadlo". Toto kyvadlo jej však může nahodit na nějakou protilehlou skálu, a neštěstí je hotovo. Proto je nutno traverzy průběžně zajišťovat, a to i v snadných úsecích.

Příklad (obr.84): Prvolezec leze v traverzu, před obtížným místem si dá postupové jištění, přeleze ono obtížné místo a v následujícím lehkém úseku se už nezajistí, vždyť je to lehké, a doleze až na další štand. Nyní do cesty vyrazí druholezec. Doleze k jištění před obtížným místem, zruší jej (vycvakne z něj lano, neb leze dál) a ouvej! Nyní musí nalézt do obtížného místa, a jištění už žádné, a jen vyhlídka na kyvadlo a rozplácnutí se na případných protilehlých skalních výčnělcích.

Ostrá skalní hrana

Pokud je lano vedeno přes ostrou skalní hranu (přes kterou by se v případě pádu lano přehnulo a bylo v tomto stavu zatíženo), tak je nutno co nejdříve nad onou ostrou hranou založit postupové jištění. Lano se pak ohne v karabině postupového jištění, a k ohybu na hraně už nedojde - viz.obrázek [5], kde je použito jednoduché a dvojité (dvojče) lano, a obrázek [7], kde je použito poloviční lano.

Při lezení s polovičním lanem (s "půlkami"): Pokud se při volném lezení jistíme polovičním lanem tak, že každý pramen lana cvakáme samotný do karabiny postupového jištění, je při ponechání dlouhých úseků mezi postupovými jištěními (k čemuž jsme svedeni zvláště v lehčích terénech, a kde se ke vší smůle většinou vyskytují různé lávky, police, hroty, na jejichž tvarech se hojně vyskytují ostré skalní hrany) nutno dávat pozor na vedení lana v terénu. Nenechat se ukolébat pocitem klidu, že máme dvoupramenné lano a nic se nemůže stát. Může dojít k rafinované nehodě:

Příklad: Prvolezec spadne, a jako první zachytí jeho pád nejvýše zbudované postupové jištění prvního pramene lana, ale k nejvýše zbudovanému postupovému jištění druhého pramene ještě ”nedoletí”. Bude-li první pramen veden někde přes ostrou skalní hranu, samotný nevydrží a přesekne se. Pád se obnoví, ale na jeho opětném zachycení se bude už podílet jen samotný druhý pramen lana. Narazí-li i ten na ostrou skalní hranu, také se přesekne. Pád lezce pak skončí až na zemi.

(Zde je obrázek [6] této možné kuriózní nehody.)

Aby se toto nebezpečí odstranilo, je dobré (při volném lezení s "půlkou") umísťovat všechny dvojice postupových jištění, které se nacházejí nad hranou, co možná nevíce do stejné horizontální úrovně.

Onoho umístění obou postupových jištění do stejné horizontální úrovně jde jen těžko docílit přesně, a tak vždy jeden pramen bude pád chytat víc, než druhý, ale budou-li jistící body alespoň na přibližně stejné horizontální úrovni, druhý pramen lana tak bude v případě přeseknutí či částečného poškození prvního vystaven již jen jakému si ”razantnějšímu” odsednutí nebo jen drobně nepatrnému pádu. Zde je obrázek [8] - modré lano bude víc namáháno, červené už jen minimálně.


Zakládání jistících bodů

- - -

Vklíněnce a jejich použití jako postupového jištění

Jištění pomocí vklíněnců je učiněné kutilství. Ale kdo jej ovládá, má při horolezectví o starost méně. Ná úspěšnost zakládání vlíněnců má samozřejmě velký vliv vhodný tvar skalního reliéfu. Čím je skála členitější, plná různých spár, spárek, puklin, dutin, apod., tím je zakládání vklíněnců snazší. Jako u všeho jištění je nutno si uvědomit, že pevnost osazeného vklíněnce i závisí na pevnosti horniny. Dobře osazený vklíněnec v drolivé skále je na nic. Vklíněnce jsou ve svém principu to, co e ve fyzice nazývá jednoduché stroje. To znamená, že síla, kterou vklíněnce působí na skálu, je větší, než prvotní síla působící na samotný vklíněnec. V krajním případě dokáže zatížený vklíněnec pohnout až několika tunovým skalním blokem!

Pokud člověk leze cestu, která nemá fixní jištění (nýty, kruhy, skoby,...), a celou cestu si zajišťuje vklíněnci, není radno s nimi moc šetřit. Tím, že je vklíněnec do skalní pukliny jen vložen, a nijak utemován, je značně ohrožen tím, že bude pohybujícím se lanem vyhozen z pukliny ven. Jištění je tak ztraceno. Dopředu je jen těžké určit, který z použitých vklíněnců vypadne, ale čím víc se jich osadí, tím větší je pravděpodobnost, že aspoň některý vydrží. Proto má-li člověk možnost vklíněnec osadit, měl by tak udělat.

Rovněž lezeme-li neznámou cestu, tak nevíme, jaké přesně vklíněnece budeme cestou potřebovat (jaký typ, jaký tvar, jakou velikost, apod.). Proto je nutno mít širší spektrum vklíněnců, aby měl člověk na výběr, a mohl použít k zajištění ten nejoptimálnější.

Klasické vklíněnce

Též se používá název "stoppery", "rocky", na Moravě se místy používá výraz "čoky". Princip zakládání do skály je jednoduchý. Jde o to, najít ve skále puklinu, která je v jedné své části širší, než tělo vklíněnce, a v jiné své části užší, než tělo vklíněnce, přičemž se puklina musí zužovat ve směru případného zatížení pádem.

Je-li spára příliš široká a nemáme vklíněnec potřebné velikosti, je možnost provést složení dvou vklíněnců k sobě viz. obrázek [9]. Nutno ale, aby vklíněnce k sobě dobře pasovaly, a také aby skalní puklina byla dobře tvarovaná vůči vklíněncům. Jinak může být takovéto jištění dost labilní.

Někdy se stane, že skalní puklina je vodorovná, ale má několik ideálních zúžení do boku. V takovém případě je možné provést propojení dvou vklíněnců do protitahu - viz. obrázek č.108 [10]. Ovšem pozor (!), ramena smyček od vklíněnců nesmí svírat příliš tupý úhel. To by výrazně přispělo ke zvětšení celkové působící síly na vklíněnce při zatížení. Navíc při tomto propojení vklíněnců (obr.108) je vklíněnec vpravo zatěžován ještě nad to více, že na něj působí daleko větší síla, než na vklíněnec levý. (Smyčka od levého vklíněnce neprobíhá v přímce, působí na ní dvě síly různých směrů /tj. ke vklíněnci, a ke spadlému lezci/ a vektorovým součtem sil se výsledná zvětšená sílá přenáší na vklíněnec vpravo). Tento způsob propojení vklíněnců se smí dělat jen ve skalní puklině v pevné a kompaktní skále!

Abalaky

Abalaky (či jak se také říká tricamy, excentrické vklíněnce) je možné usadit i do skalních puklin s rovnoběžnými stranami, a to jak do horizontálních, tak i do vertikálních. Abalak funguje na principu rozpírajícího se klínu. Čím víc je zatěžován, tím víc se vzpřičuje a lépe drží. Ale u abalků pozor, při silném zatížení se dokáží ve skalní puklině pevně zaklesnout, a jejich vyndání je pak pracné. Rovněž není z tohoto důvodu dobré abalaky zakládat příliš hluboko do skalních puklin, kam až by člověk jen těžko dosáhl prsty rukou. Nemusely by jít vyndat ven.

Abalaky bývají opatřeny buď smyčkou z umělého vlákna, anebo oblíbenějšími ocelovými lanky, které i způsobují určité pružení, čímž se zlepšuje upevnění abalaků ve skalní puklině.

Hexentriky

Další typem vklíněnce je hexentrik, řečený "hex". Je možné jej uložit do skalní pukliny jako klasický vklíněnec, jak je tomu na obrázku vlevo dole.

Často se hex vyrábí jako nepravidelný šestiboký hranol. Díky tomuto nepravidélnému tvaru je možné hex umístit i do rovnoběžné pukliny. Puklina mu však musí "padnout na tělo" - viz.obrázek [12].

Aby se hex v rovnoběžné puklině kvalitně vzpřičoval, je dobré, aby smyčka v hexu byla z umělého vlákna. Někdy používané ocelové lanka vkliňovatelnost hexu spíše kazí. Hex je v současnoti na ústupu ze scény, a je nahrazován buď abalaky, anebo populárními friendy.

Friendy

Friendy (v anglosaské části světa je možné se setkat i s názvem SLCD) jsou mechanická vkliňovadla, to znamená, že se skládají z několika dílů vůči sobě pohyblivých. Zatažením za ovládací páčku se čelisti friendu zúží, poté se friend vloží do skalní pukliny, ovládací páčka se povolí, čelisti friendu se roztáhnou a vklíní se v puklině - viz.obrázek [13]. Přičemž poté čím více se tahá za nosnou radlici friendu - a tamtéž se i zapíná karabina postupového jištění - tak tím se čelisti friendu více roztahují. Vlastně čím více se friend zatíží, tím více drží.

Nutno (!) se však vyvarovat toho, aby se friend do pukliny narval v absolutně zúženém stavu a vklínil se tam tak. Pak je problém jej vytáhnou. Aby šel vytáhnout z pukliny ven, musí být zachována možnost jej pro manévr vyndání ještě trochu zúžit. Naproti tomu není možno založit friend do skalní pukliny jen volně (jako vklíněnec) nad zúžené místo ve skalní puklině. Čelisti friendu by se mohly prolomit nahoru! Friend zkrátka musí být do pukliny vložen v alespoň částečně zúžené poloze.

Výjimkou jsou zvláštní typy friendů, jenž mají skrze obloukovité otvory v jednotlivých dílech čelistí vedeny kovové tyčky, které slouží jako zarážka bránící prolomení čelistí nahoru. Tyto friendy se mohou použít i jako obyčejné vklíněnce, dají se umístit nad zúžení skalní pukliny, kterou neprojdou.

Pozor! Některé friendy mají vnitřní radlici z pevného kusu kovu, tedy neohebnou. Pokud se takový to friend zakládá do vodorovné skalní pukliny, nesmí ona radlice být nastavena na hranu té pukliny. Hrozí, že při zatížení pádem se radlice zlomí. Friend se do vodorovné skalní pukliny musí zasunout celý, a ven z pukliny přes její hranu se vede smyčka připojená na friend - viz.obrázek [14]. Pokud se celý friend s pevnou radlicí do vodorovné skalní pukliny nevejde, je ještě šance řešit problém tak, že ze do otvoru v radlici friendu co nejblíže k hlavě friendu naváže smyčka, a ta se vyvede ven z pukliny přes její hrahu. Radlice tak zůstane trčet ven z pukliny sama, sice položená přes hranu pukliny, ale "odstavená" mimo případné zatížení - viz. obrázek [14b].

Je-li však radlice friendu z ohebného ocelového lanka, je její položení přes vodorovnou hranu možné - viz.obrázek [15].

Friend se ve skalní puklině nesmí nijak kroutit, čelisti friendu nesmí být v takové poloze, kdy by hrozilo jejich nerovnoměrné zatěžování - viz.obrázek [16].

Do svislé sklaní pukliny se friend nesmí založit vodorovně - viz.obrázek [17]. (Takto by totiž friend držel jen sílu, která by působila kolmo od povrchu skálu - tedy jakoby chtěl spadlý lezec odletět jak pták...J ). Ve skutečnosti však lezec padá svisle dolů, a tudíž se friend musí nastavit svisle nebo alespoň šikmo okem pro cvakání karabin dolů tak, aby podélná osa friendu byla alespoň co nejvíce totožná se směrem případného zatížení.

Vklíněnce všeho druhu je samozřejmě možno vzájemně spojovat do rozličných soustav, umožňují-li to jejich tvary. Je-li vklíněnec uložen ve skále labilně (a je ohrožen vypadnutím od pohybů lana), je možno jeho stabilitu zvýšit protitahem za jiný vklíněnec. Dělá se to tak, že oba vklíněnce spojí gumovým provázkem (např. obyčejný "gumicuk", co se s ním upevňují zavazdla na autě, dlouhý tak 30 cm s oky na koncích), a karabina postupového jištění se zapne do horního vklíněnce, který je orientován na zatížení směrem dolů - viz.obrázek [18].

Na vytahování vklíněnců a friendů ze skalních puklin je dobré být vybaven "šťáradlem" na vklíněnce. Jedná se o lehkou kovovou tyčku s háčkem na jednom konci, kterou můžeme vklíněnec páčit, tahat, bodat do něj, apod. Velmi to usnadní práci.

Zvláštní skupinou vklíněnců jsou takzvané cooperheady. Jejich tělo vklíněnce je tvořeno měkkým kovem, z něhož je vyvedeno oko z tenkého ocelového lanka. Při zakládání jištění se tělo vklíněnce do pukliny nevkládá, ale zatlouká kladivem, čímž se tělo vklíněnce zdeformuje a přizpůsobí tvaru skalní pukliny. Jistí se tak především v mikro-puklinách. Tento způsob jištění ale není šetrný k přírodě. Vklíněnec už nejde ze skály vyndat, a časem podlehne korozi.


Smyčky a jejich použití jako postupové jištění

Pomocí smyček můžeme budovat postupové jištění na:

  • skalních hrotech (tzv. obvodová smyčka)
  • vkládáním uzlu na smyčce do skalních puklin (tzv.spárová smyčka)
  • provazováním skalních hodin

Na obtočení skalního hrotu je nejlépe použít popruhové smyčky, a to šité švem. Pokud je smyčka tvořená spojením pomocí uzlu, měla by být na skalní hrot usazena tak, aby se uzel vůbec nebo jen minimálně dotýkal povrchu skály. Jinak hrozí, že při případném střídavém zatěžování a odlehčování smyčky se uzel třením o skálu rozváže.

Zde je obrázek [20] postupového jištění tvořeného popruhovou smyčkou na hrotu.

Smyčky kulatého průřezu nejsou tak vhodné, neboť pro svůj tvar mají schopnost valivého pohybu, a hrozí u nich, že se z hrotu snadno sesmeknou. Pokud i popruhová smyčka na hrotu špatně drží a je ohrožena sesmeknutím pohybujícím se lanem (pohyby lana způsobuje lezec svým lezením), dá se stabilita smyčky na hrotu vylepšit zatížením - viz.obrázek [21].

Vkládání uzlu na smyčce do skalní pukliny je v trochu podobné zakládání vklíněnců. Princip je totožný: najít ve skále puklinu, která je v jedné své části širší, než uzel smyčky, a v jiné své části užší, než uzel smyčky, přičemž se puklina musí zužovat ve směru případného zatížení pádem - viz.obrázek [22]. Uzel na smyčce by se měl do skalní pukliny vkládat v mírně povoleném stavu, až teprve po založení jej tahem za oko smyčku utáhnout. Uzel se tak lépe přizbůsobí tvaru skalní pukliny. Koncové cancoury trčící z uzlu musí být dostatečně dlouhé, jednak aby se nerozvázal uzel, a dále to pak usnadní druholezci vyjmutí uzlu ven ze skály.

Pozor! Uzel smyčky není tvrdý, nelze s ním zacházet úplně jak s vklíněncem. Uzel je relativně měkký a tvárný, při zatížení se může tlakem na skálu zúžit a vysmeknout se ven ze skalní pukliny. Proto má-li být jištění uzlem na smyčce co platné, musí být zúžení skalní pukliny výrazně větší, než objem uzlu - viz.obrázek [23].

Při vkládání uzlu smyčky do skalní pukliny se používají jak smyčky kulatého průřezu, tak i popruhy.

Skalní hodiny je nejlépe provazovat popruhem, ale ne vždy je to možné. Pokud dutina za sloupkem hodin je příliš malá, musí se smyčka otvorem dost pracně prošťournout, a to s ohebným popruhem moc nejde. Tehdy se často musí použít smyčka kulatého průřezu, která je méně ohebnější.

O skalních hodinách si nemá cenu dělat iluze, jejich pevnost odpovídá jejich velikosti a druhu horniny, ze které jsou. V žule vzácně se vyskytující hodiny jsou pevné, i když jsou menší. Rovněž hodiny ve vápenci jsou relativně pevné. Ovšem na pískovci, kde se hodiny vyskytují nejvíce a jsou častým postupovým jištěním, se o účinné pevnosti dá hovořit až když je sloupek hodin tlustší jak 10 cm. Tenčí pískovcové hodiny jsou už pofiderní, a svou případnou destrukcí představují spíše "přírodní tlumič" pádové síly.

Skalní hodiny se provazují buď "jednopramenně" (možné jen u smyček spojených uzlem; smyčka se rozváže na jeden pramen, prostrčí se hodinami, a pak se opět spojí uzlem), anebo "na dvojato" (už do okruhu spojená smyčka se provlékne hodinami a do obou konců smyčky se cvakne karabina). Pozor (!) - nikdy se nesmí sloupek hodin ovázat prusíkovací /liščí/ smyčkou. Tato smyčka má tendenci se stahovat do nejužšího místa, tedy tam, kde jsou skalní hodiny nejslabší (viz. obrázek dole - vlevo správně, vpravo špatně).


Skoby a jejich použití jako postupové jištění, skobování

Skalní skoby jsou kovové čepele s oky pro cvakání karabiny, zatloukají se kladivem do tenkých skalních puklin. Podle zvyků v té které oblasti se buď nechávají trvale osazené ve skále, anebo je druholezec ze skály opět kladivem vytluče ven, a na štandu je převezme prvolezec k dalšímu použití.

Skoby se rozdělují podle několika kritérií.

Jednak podle druhu materiálu ze kterého jsou vyrobeny. Rozeznávají se dva druhy:

  • skoby tvrdé
  • skoby měkké

Tvrdé skoby se vyrábějí z tvrdých, kalených ocelí. Mají výhodu, že déle vydrží, neopotřebovávají se tolik. Naproti tomu jejich nevýhodou je fakt, že skalní puklina jim musí "padnout na tělo". Naproti tomu měkké skoby se tvaru skalní pukliny přizpůsobí, čepel skoby se při zatloukání do skalní pukliny zohýbá podle tvaru pukliny. Ovšem to měkkou skobu částečně poškodí, a její opakované zatlučení už může být problematické.

O měkkých skobách se dá říci, že ustupují ze scény a už se příliš nepoužívají. Právě měkké skoby byly často ponechávány ve skále, protože byly zohýbány ke tvaru dané pukliny ve skále. Dnes se už ale pro trvale osazené jištění dává přednost vrtaným skobám, jako jsou nýty (borháky).

Dalším rozdělením skob je podle tvaru. Rozeznávají se skoby:

  • horizontální
  • vertikální
  • zvláštní typy (rurp, bong, diagonální, profilovaná,…)

Zde je obrázek [24] rozdílu mezi vertikální a horizontální skobou - a) vertikální skoba b) horizontální skoba.

Vertikální skoby jsou dnes už také na ústupu ze scény, neboť i do svislých puklin se používají tvrdé horizontální skoby. Co se dosáhlo při výrobě výraznější kvality v pevnosti tvrdých skob, začalo být výhodné osazovat do svislých puklin horizontální skoby, protože při jejich zatížení za oko, jenž je v této poloze excentricky položené vůči podélné ose čepele, se čepel skoby vzpřičuje do boku a lépe tak drží ve skalní puklině.

Zvláštní typy skob

Rurp. Někdy se těmto skobám ve slangu říká "žiletky". Jedná se o velmi tenké skoby určené do mikro-trhlinek, často se zatloukají jen do hloubi několika milimetrů. Nepředstavují příliš pevné jištění. Používají se především při technickém lezení, kdy se do nich jen opatrně odsedává, či stoupá do nich zavěšených žebříčků či smyček.

Bong. Je to vlastně jen tlustá čepel, v níž jsou vyvrtány otvory v řadě za sebou. Bong se zatluče do skalní pukliny kam až to jde, a karabina postupového jištění se cvakne do toho otvoru, který je nejblíže k povrchu skály. Tudíž na nedotlučený bong, který třeba z půlky ještě trčí ze skály, se nemusí vázat smyčka, aby se zkrátila případná páka (o tom problému více v textu níže). Ať se zkrátka zatluče jakkoliv hluboko, vždy bude nějaké z jeho ok blízko u skály.

Diagonální skoba. Její oko je položeno diagonálně (úhlopříčně) vůči rovině její čepele. Ať se zatluče do vodorovné či svislé spáry, vždy se bude skoba při zatížení ve skalní puklině vzpřičovat do boku, čímž lépe drží.

Profilovaná skoba. Čepel skoby je tvarovaná do určitého profilu (nejčastěji do tvaru písmen U, V, Z). Používá se do širších skalních puklin. V současnosti je však už částečně nahrazují malé vklíněnce.

Jedničková skoba. Název odráží podobnost tvaru skoby cifře "1". Je konstruována tak, aby se oko skoby ve své dolní části opřelo o povrch skály, čímž se zlepší celková stabilita skoby při zatížení. Jejím konstruktérem je J.Šádek, významný československý horolezec 50.let, později z komunistické říše emigroval na Západ. (Obsáhlý článek o jedničkové skobě byl uveřejněn v časopise Turistika-horolezectví, ročník 4, číslo 2.-.3, rok 1952, autor J.Mazáček; přetisk tohoto článku pak v časopise Montana, ročník 1997, číslo 4., str.27).

Zatloukání skob

Čím větší je po zatlučení skoby do skalní pukliny styčná plocha čepele skoby se skálou, tím lépe skoba drží. Problémem je, že člověk jaksi na čepel zaraženou ve skále nevidí. Jak tedy zjistit, jak skoba ve skále drží? Jedinou praktickou pomůckou je poslouchat zvuk, který skoba vydává při zatloukání kladivem. Je-li zvuk při zatloukání skoby zvonivý, ve vysoké tónině (takové "diňňňňk…"), je to dobré, puklina ve skále se zužuje, a čepel skoby je v kontaktu se skálou - viz. obr.100a. Naopak ozývá-li se tupý, dutý zvuk (takové "tlk…, tlk…"), je to špatné, puklina ve skále se rozšiřuje a čepel skoby není v kontaktu se skálou - viz. obr.100b -, případně je skála v místě zatloukání nekompaktní, tedy je lámavá, rozpukaná, nesourodá, prostě hrůzná "šotolina". Rozhodně se zde nejistit!

Někdy se stane, že skoba sice dobře drží, ale celá čepel nejde do skalní pukliny zatlouci. Rozhodně se nesmí taková skoba cvaknout normálně do oka, neboť by ven trčící část skoby působila větší pákou. Při zatížení by se skoba mohla snadno vytrhnout ven ze skály. Situace se musí řešit tak, že se na čepel skoby co nejtěsněji ke skále prusíkovým uzlem naváže nejlépe popruhová smyčka (s dostatečnou nosností!), a teprve do ní se cvakne karabina postupového jištění - viz obrázek č.100c.

Zde je obrázek [26] - obr.č.100 a - c.

Je-li skalní puklina pro jednu skobu příliš široká, je samozřejmě možné skoby k sobě skládat tak, aby společně vyplnily celou šířku skalní pukliny.

Vytloukání skob

Je dobré být vybaven nějakým tenkým a relativně pevným, odolným provázkem s navázaným okem na jednom konci. Po vyjmutí karabiny ze skoby provázek pomocí prusíkovacího uzlu přivázat k oku skoby, a druhý konec provázku si připevnit k úvazu. Údery kladivem při vytloukání je nutno vést střídavě z boků, skobu ze skalní puliny jakoby "vykývat". Až se skoba dostatečně uvolní, dá se pomocí háčku šťáradla na vklíněnce za skobu trhat ven kolmo od skály, případně horolezecká kladiva mají na zobáku zespodu takový "zub, háček" pro snadné vytahování skob. Dokonce kladivo Troll od firmy Grivel má v duté rukojeti zabudován ocelový drát s výrazným háčkem, který slouží právě k vytahování skob. Zmíněný tenký provázek zabezpečuje, že nám skoba po prudkém vytažení nespadne dolů. K provázku nutno ještě dodat, že zásahy kladiva značně trpí, jeho životnost není dlouhá, vydrží tak jednu túru.

Jištění na sněhu

Jištění na sněhu je objektivně horší, než jištění ve skále. Je to dáno nepevností sněhové hmoty. Zkrátka od sypké, zmrzlé vody toho nelze mnoho očekávat. Z toho plyne, že pokud se náš veškerý jistící řetězec (štand + postupová jištění) nachází na sněhu, měli bychom se vyvarovat jakýchkoliv pádů, zvláště těch silných.

Jestliže někde poblíž naší výstupové trasy se vyskytují skály či skalky vyčuhující ze sněhu, které skýtají dobré možnosti jištění, je lepší, především jistící stanoviště, dělat tam.

Sněhový terén je ze své podstaty vždy ukloněný. Také bývá ve většině jeho povrch relativně rovný. To umožňuje padajícímu brzdit při pádu cepínem. Pokud to terén umožňuje, platí – brzdit, brzdit, brzdit.... Jde o to, aby pak záchytný náraz, který se po laně přenese na jistící stanoviště v momentě zachycení, byl co nejmenší. Zároveň jistič musí jistit dynamicky, dát velký prokluz lana v jistící pomůcce. Pochopitelně v měkkém, bořivém sněhu je pád pomalejší (ale pozor na vznik laviny!), a na tvrdém firnu je pád rychlý (a to pořádně, téměř se blíží rychlosti volného pádu).

Jistících prostředků, které na sněhu můžeme použít, není mnoho. Na tvorbu jistícího stanoviště může jistič použít své cepíny (cepín + kladivocepín), a pak už to jsou jen různé druhy sněhových kotev. Zde je obrázek [1] deskové kotvy “Deadman”, a zde je obrázek [2] zatloukací sněhové kotvy, ale ta se hodí spíše do tvrdého, firnového sněhu. Účinnost těchto jištění je lepší, pokud jsou do sněhu zahrabány hlouběji, kde jsou vrstvy sněhu více stlačené, hutnější. Jištění na sněhu je tak spojeno i s kopáčskou prací, kdy musíme vyhloubit tvrdosti sněhu přiměřeně hlubokou jámu, a do ní jistící prostředek instalovat, a pak jej zahrabat sněhem a ten udusat. Logicky též platí, že do měkkého sněhu je lepší dávat delší cepíny (tak 70 cm a víc), a do tvrdšího sněhu mohou být dány i trochu kratší cepíny.


Jistící stanoviště (štand) na sněhu

Situace, které při jištění s lanem můžou na sněhu být, jdou rozdělit na čtyři skupiny:

  • Jištění prvolezce bez postupových jištění
  • Jištění druholezce
  • Jištění prvolezce s postupovým jištěním
  • Spojení lanem při současném postupu na svahu

- - -

Jištění prvolezce bez postupových jištění

Pokud si prvolezec nebuduje postupová jištění, tak v případě pádu samozřejmě sjede po sněhu dolů nejprve na úroveň jističe, a posléze i pod něj. Jistící stanoviště tak bude zatíženo pouze směrem dolů. Jako velmi dobré jištění se pro tuto situaci jeví "esíčkovitě - S" vedené lano přes nárt boty a karabinu cvaklou v cepínu, jenž je zaražen ve sněhu a zadupnutý právě tou nohou obtočenou lanem. Lépe vše vysvětlí obrázek [3] této jistící metody. Fígl jištění spočívá v tom, že lano vedené přes nárt nohy tlačí nohu dolů, a ta tím víc zadupavá cepín do sněhu. Karabina jen udržuje lano v "esíčkovité" poloze, aby bylo co největší tření lana o botu, a také, aby lano bylo dál vyvedeno nahoru, kde jej pohodně můžeme držet rukou. Karabina sice působí na cepín směrem nahoru, jakoby jej chtěla vytrhnout, ale právě proti tomu působí tlak nohy přimáčknuté lanem. Celý systém je tak v rovnováze a solidně drží, a to i v poměrně měkkém sněhu.

Zároveň jde lano velmi dobře a rychle posunovat, takže spatří-li jistič včas pád prvolezce, může stihnout během jeho sklouzávání dolů něco lana rychle dobrat a trochu zkrátit pád.

Jistič musí mít zbudované sebejištění, buď za nějaký další cepín zaražený (či zahrabaný) ve sněhu, nebo pomocí trochu delší smyčky být připojen k cepínu, na kterém stojí. Jen je třeba dát pozor na to, aby sebejistící smyčka nepřekážela a nebyla v kontaktu s jistícím lanem.

Jako při každém jištění na sněhu je nutno i při této metodě jistit dynamicky, tedy dát prokluz lana. Při tom dochází ke značnému tření mezi lanem a nártem boty. Plastikovým botám to moc nevadí, koženým taky ne, ale např. tkaničky z umělých vláken, nebo prvky na botě z umělých vláken (např. Cordura) se mohou natavit. Taky se dá tato metoda dělat tak, že se lano přehne místo nártu přes stehno pokrčené nohy (jinak vše ostatní zůstane stejné), ale tehdy jsou značně ohroženy protavením kalhoty, které jsou ve většině vyrobeny z umělých vláken a jsou také tenké, takže se propálí jedna dvě. Proto raději přes stehno touto metodou nejistit.

Jištění druholezce

Protože při jištění druholezce je jistící stanoviště také zatíženo jen směrem dolů, může se použit "esíčková" metoda přes nárt boty, jak bylo uvedeno výše v textu - viz. opět obrázek [4], jen s tím rozdílem, že na obrázku znázorněný pád u jištění druholezce nebude.

V tvrdším sněhu je možno zbudovat ze dvou cepínů i takovéto jištění - viz. obrázek [5]. Pozor - svislý cepín musí být použit jako ten zadní! Přední, vodorovně položený cepín se musí zahrabat hlouběji do sněhu. Jeho funkcí je bránit "proříznutí" topůrka svislého cepínu ven dolů.

Jištění prvolezce s postupovým jištěním

Prekérní situace. Jako při každém jištění s postupovými jištěními zde nelze zaručit směr, kterým bude štand zatížen (když se postupová jištění nevytrhnou, bude štand zatížen směrem nahoru, když se vytrhnou, bude štand zatížen směrem dolů). Zde se náramně uplatní tzv. nepřímé jištění. (Jistič si připne jistící pomůcku k tělu, a od sebe si zřídí sebejištění k cepínům /popř. ke kotvě/ zahrabaným ve sněhu). Záchytný náraz tak bude nejprve působit na něj, zacloumá jističem (čímž se ztlumí; současně musí jistič dát prokluz lanu, jistit dynamicky), a když to jistič neudrží tělem, tak už oslabený záchytný náraz se přenese na jistící stanoviště. I tak ale může někdy být záchytný náraz tak silný, že to vytrhne jištění ze sněhu a štand bude zničen. Proto by měl prvolezec dělat postupová jištění maximálně kvalitní, aby oba lezci zůstali viset aspoň v nich (vzájemně se budou vyvažovat svou tělesnou vahou).

Jak instalovat jištění do sněhu je různé. Protože nelze zaručit jakým směrem bude štand zatížen, musí cepíny, případně kotvy, být zahrabány a nastaveny tak, aby kladly odpor v obou směrech. To vyžaduje mít dostatek jistících prostředků, což může být problém. Zvláště s cepíny, ty má lezec maximálně jen dva. Proto je dobré být pro náročné lezení na sněhu vybaven dostatkem sněhových kotev.

Pokud jsme na tom s výbavou bídně, je nejpřijatelnější zarazit cepín celým topůrkem kolmo k povrchu sněhu (klidně i hlouběji do sněhu a zahrabat, udusat), od hlavice cepínu se trochu delší smyčkou sebejistit, a jistit nepřímo, tedy si jistící pomůcku zapnout k tělu. Nutno však dodat, že takový štand je dost zoufalý...

Spojení lanem při současném postupu na svahu, a na hřebeni

Na svahu je to riskantní způsob jištění. Nepoužívat. Při chůzi je stabilita člověk špatná, a pokud jeho spolulezec spadne, je šance, že jej jdoucí lezec zachytí, malá. Z velkou pravděpodobností bude také stržen dolů.

Na sněhu mají být účastníci túry natolik zkušení, že jdou buď sami (sólo), a když nejsou zkušení, tak se mají jistit z jistících stanovišť.

Když už se pro současné jištění přeci jenom rozhodneme (např. z důvodů časové tísně - dlouhá túra), tak platí tyto zásady:

  • na lano se smějí navázat nejvýše tři osoby
  • jeden z nich musí být velmi zkušený, ten při výstupu jde první, při sestupu poslední
  • navázat se na krátké lano, rozestupy mezi lidmi tak 2 - 3 m (krátké rozestupy proto, aby padající nestihl nabrat rychlost; pád = rovnoměrně zrychlený pohyb)
  • kus nabraného lana držet v jedné ruce, aby při tahu za lano (od padajícího) nepůsobila síla hned na tělo toho, kdo pád zachycuje, ale nejprve na ruku (možnost nabrané lano v sevřené dlani popustit), čímž se získá drahocenná vteřinka na lepší postavení se a vzepření
  • všichni musí mít připravené cepíny pro brždění na sněhu

Zvláštním případem při jištění spojením lanem za současného postupu je postup po ostrém a vodorovném sněhovém hřebeni. Zde je lepší, aby na laně byli navázáni pouze dva lezci, a rozpětí lana mezi nimi aby byl trochu větší, tak cca 15 m. Jít ale by měli relativně těsně za sebou (cca 2 - 3 m), lano mezi sebou mít smotané v rukou. Jako druhý jde zkušenější člen družstva. Jakmile jeden z nich spadne na jednu stranu hřebene, musí ten druhý skočit (sklouznout se) na druhou stranu. Pád si zachytí oba vzájemně tím, že se budou vyvažovat svou tělesnou vahou, jeden visící vpravo v úbočí, druhý vlevo. Manévr je to o nervy, vyžaduje pohotovost a chladnokrevnost. Nepadající lezec (ten, co zůstal na hřebeni) nesmí zkoprnět v úleku.

Navíc může nastat nepříjemná situace, že by spadl ten jdoucí vzadu, čímž ho ten vpředu neuvidí, neboť k němu je obrácen zády. Jde to preventivně řešit tak, že vždy se bude pohybovat jen jeden lezec, a ten druhý bude během toho na místě, hledět na lezoucího, a číhat, zda a na jakou stranu padá. Ale to už není současný postup, a je otázkou, zda není lepší se jistit ze stanoviště. To ale musí být pevné, což je na velmi ostrém sněhovém hřebeni někdy problém, protože masa sněhu je příliš úzká a neposkytuje moc oporu. V takovém případě je skutečně nejlepší metoda "jeden jde, druhý na místě čeká, kam skočit".

Pokud vodorovný sněhový hřeben je ideálně rovný, a úbočí na obě strany od něj jdoucí dolů jsou relativně pozvolná, je možno použít při současném postupu skvělé jištění krátkým lanem vedeným napříč přes hřeben.

Sněhovým hřebenem je míněn terén, kde skutečně je jen sníh! Jakmile by z hřebene občas vyčuhovali části skal, je samozřejmě lepší se jistit ze štandů zbudovaných v těchto skalách, rovněž si i budovat postupová jištění. Také třeba dávat pozor na přeseknutí lana na ostré skalní hraně.


Sněhové kotvy (jistící body na sněhu)

Desková kotva ("Deadman") - nejpraktičtější sněhová kotva, zvláště proto, že jde použít i do měkkého sněhu. Deska se do sněhu ukládá tak, aby svírala se sněhovým povrchem úhel 45°, a musí být zahrabána pod alespoň půl metrovou vrstvou sněhu. Ten je dobré nad kotvou udusat, aby zhutněl. Ocelové lanko vedené od kotvy musí být trochu delší (tak 1 m), aby ze sněhu vyúsťovalo znatelně níže, než je kotva ve sněhu uložena. Díky tomu bude při zatížení deska kotvy tažena ve směru rovnoběžnějším s povrchem, a tím i proti mocnější vrstvě sněhu. Zde je obrázek [8] s bočním pohledem na založenou deskovou kotvu. Některé deskové kotvy mají podél svislých okrajů takové úzké boční stěny, jakoby křidélka (viz.obr. Deadmana). Tyto boční křidélka slouží ke zvýšení stability kotvy ve směru do boku, aby se kotva neprořízla sněhem ven. (Lidé často instinktivně by rádi umístili kotvu s bočními křídly obráceně, tedy křídly dolů, to je ale chybně.) Boční křídla musí směrovat nahoru, nebo lépe řečeno na opačnou stranu, než předpokládaný směr zatížení. Pokud se totiž pak kotva při zatížení začne vychylovat do boku, prořezávat se, tak úzká boční stěna (křídlo) tomuto manévru klade odpor - udržuje kotvu ve správné poloze - viz. obrázek [9]. Dobře založený "Deadman" se dokonce umí při zatížení i zarýt hlouběji do sněhu, a takové jištění je pak už pěkně pevné.

Do velmi tvrdého, firnového sněhu se dají použít zatloukací ("kolíkové") sněhové kotvy. Nejčastěji se vyrábějí v profilech písmen L a T. Do sněhu se zatloukají pod úhlem 45° vzhledem k povrchu sněhu. Karabina se musí cvakat co nejblíže k povrchu sněhu.

Jak bylo výše v textu vidět ve způsobech vytváření jistících stanovišť, je možno sněhovou kotvu dělat i pomocí cepínu. Ve velmi tvrdém, hutném sněhu je možno cepín prostě zabodnout topůrkem do sněhu. Ještě lepší možností (také pro tvrdší sníh) je zakopat cepín do sněhu ve vodorovné poloze a na jeho topůrko připevnit prusíkem smyčku, kterou vyvedeme ven ze sněhu - viz.obrázek [12]. (A nakonec třeba připomenout metodu složení dvou cepínů  - jež byla zmíněna výše v textu.)


Slaňovací stanoviště na sněhu

Pokud je sníh tvrdý, firnový, nabízí se možnost zbudovat tzv. sněhovou hrušku. Jedná se umělý hrot vytvořený ve tvrdém sněhu až ledu. Tvoří se odkopáním sněhu takovým způsobem, aby vznikl široký hrb, který se pak obtočí lanem. Základna hrbu má být ve tvaru kruhu se zašpičatěním ve směru slaňování (tvarově to připomíná hrušku).

V měkkém sněhu se dá slaňovací stanoviště vytvořit složením dvou cepínů, rafinovaně pospojovaných prusíkem a pomocnými smyčkami - viz. obrázek [15]. Po slanění tahem za jeden pramen lana způsobíme pomocí provlečené prusíkovací smyčky (na obr. modře) vytažení svislého cepínu nahoru, čímž se celý štand rozpadne, a my jej lehce lanem stáhneme dolů. Spojovací smyčka (na obr. zeleně) musí být trochu delší, aby nebránila svislému cepínu ve vysunutí se nahoru. Svislý cepín musí být jako ten zadní, vodorovně položený cepín za funkci bránit proříznutí topůrka svislého cepínu sněhem.

Nakonec můžeme slanit z jakékoliv sněhové kotvy, ale ta už pak zůstane v terénu, což není moc šetrné vůči přírodě. A ani finančně to není příjemná záležitost. Takovéto řešení tedy připadá v úvahu jen v nouzi.

Jištění v ledu

Jištění v ledu je méně pevné, než jištění ve skále, to je základní fakt, který je nutno vzít na vědomí. Led je jen zmrzlá voda. A jak známo, účinkem tepla se led na vodu rozpouští. Zde je třeba si uvědomit, že jištění je zábranou proti pádu. A pád, to není nic jiného, než přeměna potencionální energie na energii kinetickou. Nu, a zadržením kinetické energie (pádu) vzniká - přece teplo. Takže s trochou nadsázky lze říci, že jištění v ledu "tak trochu plave na vodě".

Taky je třeba si uvědomit, že je-li jištění v ledu tvořeno kovovými předměty (a to téměř vždy je), tak k jejich zahřívání přispívá i teplota vzduchu a hlavně slunečního záření. Kov je tepelně dobře vodivý, na slunci se části jištění vně ledu zahřejí, a teplo se kovem snadno roznese i na části uvnitř v ledu. Kovový jistící prostředek tak po určité době v ledu vytaje.

Je-li někde poblíž výstupové trasy ledem i skála, nabízející možnost zajištění, neopovrhovat jí, a s radostí do skály jištění osadit.Výrazně to zkvalitní celý jistící řetězec.

I kvalita ledu samozřejmě ovlivňuje kvalitu jištění. Čím pevnější led, tím pevnější je jištění v něm osazené. Pevnost ledu se však určuje těžko, vyžaduje to mít zkušenosti a praxi.

Čirý, průhledný led je pevnější, homogenní, tvrdý, ale je taky křehký.

Krystalický, bílý až šedomodrý a neprůsvitný led je měkčí, méně pevný, plastičtější. Obsahuje vzduchové bublinky, které narušují jeho soudržnost.

Jistícími prostředky do ledu jsou ledovcové vývrtky, ledovcové šrouby, snargy a ledovcové háčky (ice-hook). Zvláštním jištěním v ledu jsou tzv. Abalakovovy hodiny.

Ledovcová vývrtka

Zde je obrázek [1]. V současnosti se už moc nepoužívá a mizí ze scény. V ledu má menší nosnost, neboť čepel vývrtky je příliš tenká, a snadno se při zatížení prořezává ledem. Za to jde dobře vrtat do velmi tvrdého ledu.

Ledovcový šroub

Zde je obrázek [2]. Též se slangově nazývá "fréza". Nejčastěji používaný jistící prostředek do ledu. Masivní dutá trubka z lehkého kovu, opatřená na jednom konci okem pro karabinu, a na druhém konci ozubeným hrotem, od něhož se odvíjí poměrně výrazný závit. Do ledu se zavrtává kroucením. Ledová odvrtaná tříšť se při vrtání natlačuje do vnitřku trubky a skrz ni se vytlačuje ven. Její zavrtání do ledu je pracné, zvláště je li trubka širší. Vrtání je možno si ulehčit tím, že do oka šroubu se nasune zobák cepínu, a cepín se využije jako páka usnadňující kroucení. (Také existují šrouby s klikou, což vrtání výrazně usnadňuje. Lepší je, když je klika ke šroubu přidávací a odendávací. Naopak když je klika ke šroubu trvale připojena, tak ze zavrtaného šroubu klika trčí a trochu překáží. Zvláště lano se při pádu okolo ní může omotat a poškodit se. Rovněž padající lezec se může o trčící kliky poranit).

Osazení šroubu: Nejlépe je předem do ledu cepínem vyseknout menší dírku, a do té pak nasadit ozubený hrot závitu. Následně se kroucením začne šroub zavrtávat, ze začátku je třeba mu udávat směr, sklon šroubu musí být mírně šikmý s okem nahoru, od vodorovné polohy tak cca 10° - viz.obrázek [4]. Jakmile se chytne závit, šroub začne zajíždět do ledu. Čím je hlouběji, tím víc to jde ztuha. Zároveň je-li led tvrdý, může led začít praskat. V takovém případě se od šroubu rozeběhnou bílé křivolaké čáry, praskliny (případně se led úplně rozpadne a kusy ledu opadají dolů). Pokud je prasklin mnoho, a my máme možnost ještě v dosahu ruky vybrat jiné místo pro zavrtání, je nutno šroub z nepovedeného zavrtání vyndat a osadit jej znova, jinde a lépe.

Pokud se nám nepodaří šroub zavrtat celý až po oko, musí se trubka šroubu ovázat smyčkou s velkou nosností (nejlépe popruh) pomocí prusíku. Smyčku posunout co nejblíže k povrchu ledu, aby se zkrátila páka. Karabina se cvaká do smyčky - viz. obrázek [5]. Pozor! - závit na šroubu musí být celý ponořen do ledu, smyčka se musí nasadit na hladkou část šroubu. Kdyby byla v kontaktu s ostrými hranami závitu, mohla by se o něj naříznout.

Některé ledovcové šrouby mají konec trubky rafinovaně tvarovaný tak, aby kovové oko šlo otáčet, nasadit jako klíč na matici (usnadňuje to kroucení při zavrtávání), a taky posunovat oko po trubce nahoru-dolů. Takový sofistikovaný šroub se pak při neúplném zavrtání smyčkou opatřovat nemusí, prostě se kovové oko stáhne dolů k povrchu ledu a je to.

Existuje i takové méně elegantní řešení, a to, že šroub má dokonce dvě oka navlečená na trubce, přičemž druhé oko je po hladké části šroubu volně posuvné, takže když je potřeba zkrátit páku, tak se snadno stáhne dolů k povrchu ledu a je to - viz.obrázek [7].

Na konci 90.let se v USA dělaly pokusy s nosností šroubů zavrtaných v ledu. Došlo se k závěru, že za určitých podmínek ledovcový šroub v ledu víc drží, když je zavrtán mírně šikmo okem dolů - viz. obrázek [8].

V prvém případě je úhel ß1 ostrý, čímž je mocnost ledu pod krčkem šroubu ztenčena, při zatížení šroubu se tato část ledu odlomí, a následkem toho se zvětší páka, kterou bude šroub působit. Díky této větší páce opět dojde k odlomení další části ledu pod krčkem šroubu, a o to zase bude větší páka. A tak až do úplné destrukce ledu a vytržení šroubu. Šroub zavrtaný šikmo nahoru unese cca 9 - 10 kN.

V druhém případě je úhel ß2 tupý, mocnost ledu pod krčkem šroubu je větší, a led tak lépe klade odpor zatíženému šroubu. Šroub zavrtaný šikmo dolů unese cca 22 kN.

Nutno však, aby:

  • vroubení závitů bylo výrazné, členité
  • použít je v kvalitním "vodním" ledu (čirý, tvrdý led)
  • nesmí na to svítit slunce, aby šroub v ledu nevytával

Tyto podmínky jsou ale tak těžko splnitelné na sto procent, že ve většině situací je stále lepší se jistit šrouby zavrtanými klasicky, tedy šikmo okem nahoru. Výsledky amerických pokusů brát jen jako doplňující informaci, že za určitých podmínek není šikmo dolů skloněný šroub špatný a lze se na něj při jištění spoléhat. (Podrobněji o provedeném testu v časopise Montana.)

Snarg (ledovcová skoba)

Také je to dutá kovová trubka. Do ledu se osazuje zatloukáním, a ven z ledu se vytahuje kroucením. Jeho závit je hustší a jemnější, trubka bývá tenčí, než je tomu u šroubu. Hrot snargu nemá žádné ozubení, je hladce kruhový a zaostřen. Na trubce se nachází podélný otvor, který usnadňuje transport odsekaných částeček ledu. Snarg se musí za všech okolností do ledu osadit mírně šikmo okem vzhůru - viz.obrázek [10]. Některými lezci bývá snarg víc oblíben, než šroub.

Ledovcový háček (ice-hook)

Slouží především k technickému lezení v ledu (lezec do něj odsedává, stoupá nohou do něj zavěšené smyčky, apod.). Ledovcový háček není tedy typické jištění využitelné jako postupové při volném lezení.Osazuje se do cepínem předem vysekané dírky v ledu. Pokud celý zobák háčku nejde do ledu vetknout, je dobré jej ovázat smyčkou, nejlépe plochým popruhem - viz.obrázek [12]. Zlepší se tak stabilita a nosnost háčku v ledu.

Samozřejmě v nouzi se ledovcový háček taky dá využít jako postupové jištění, ale není to praktické, neboť pak hrozí snadné vypadnutí háčku z ledu. Jednak "vyzvoněním" (vypadnutí ven způsobené pohyby lana), a pak taky proříznutím se skrz led při silném zatížení pádem, protože háček je příliš úzký. Jediné trochu oprávněné postupové jištění s ním při volném lezení, je zaháknout jej do ledu, který vyplňuje velmi úzkou skalnatou puklinu, v situaci, kdy okolo v terénu nemáme lepší možnost k zajištění. Sice to nebude moc pevné, ale nic jiného, než háček do té pukliny dát nejde.


Několik poznámek...

Jelikož je jištění v ledu méně pevné, je v místech, kde očekáváme obtíže při lezení (a tím i pád) dobré postupové jištění zdvojit, a propojit smyčkou s plovoucím kotvením, aby docházelo k rovnoměrnému rozkladu sil při zatížení - viz.obrázek [13].

Tenčí šrouby mají v ledu menší nosnost, naopak tlusté šrouby mají nosnost větší. Podobně i při délce: krátké šrouby mají menší nosnost, dlouhé mají větší.

Místo, kam budeme šroub osazovat, by mělo být rovné, hned od povrchu tvořené kvalitním ledem, a nacházet se v mocné vrstvě ledu. Není dobré šroub osadit do výdutě ("bambule") ledu, neboť tam je menší pevnost ledu, a ani do příliš malé prohlubně, dolíku, protože v něm nebude místo pro otáčení oka šroubu při kroucení, a šroub se nepodaří zavrtat celý.

Pokud je na povrchu ledu sníh či krusta nekvalitního ledu, je dobré tento povrchový sajrajt odškrábat cepínem, a šroub osadit až do spodnějších, teď už obnažených, vrstev ledu.

Z důvodů menší pevnosti jištění v ledu bychom se měli snažit co nejvíc zmenšit pádový faktor, a to tak, že první postupová jištění budeme osazovat hustěji za sebou (tak po 1 metru), a teprve až tak od třetího jištění možno začít dělat větší rozestupy mezi postupovými jištěními.

Led může někdy být tenký, a ještě navíc mezi ním a skalnatým podkladem může být vzduchová dutina, někdy tam i může téci voda. Pozná se to tak, že ze začátku, jak bývá obvyklé, jde šroub zavrtávat čím dál víc ztěžka, a pak najednou z ničeho nic jede dovnitř úplně snadno, téměř s ním jde kroutit jedním prstem. Tak to je ten moment, kdy se šroub provrtal do dutiny. Takové jištění není pevné, hrozí, že se při zatížení vytrhne.

Jestliže máme tušení, že vrstva ledu na skále je tenká, pak musíme vrtat opatrně, a jakmile šroub nejde zavrtat hlouběji, ve vrtání už nepokračovat. Pokud bychom rvali šroub stále hlouběji, tak se může stát, že zcela ztupíme a ohneme zuby hrotu šroubu o skálu. Šroub je pak zničen.

Ty jistící prostředky do ledu, které jsou duté (šrouby, snargy), a do jejich dutin se při vrtání dostává tříšť odvrtaného ledu, se musí ihned po vyndání z ledu vyklepat, tj. stlačenou ledovou tříšť z dutiny trubky dostat ven. Běžně se to dělá klepáním kladivocepínu na horní konec trubky, nebo postranním klepáním na hladkou část trubky. Někteří borci na ledové lezení se vyzbrojují pevnou tyčkou, kterou led ze šroubu vyšťárávají. Pokud nejde už ani to, je možno šroub nahřát zapalovačem (hodí se kahanový zapalovač, např. Zipo) a odtavený led pak z vnitřku vyklepnout. Jinak zamrzlý šroub (nebo snarg) už nejde znova, podruhé zavrtat!


Jistící stanoviště (štand) v ledu

Musí být pevný, minimálně tvořen dvěmi jistícími body, ale klidně dělat i tři, čtyři, máme-li dostatek jistících prostředků. Ty propojit smyčkou s plovoucím kotvením. Přednost dávat dlouhým a tlustým šroubům. Pokud máme podezření, že jistící body stanoviště nejsou moc tutové, je lepší pro zatížení směrem nahoru jistit tzv. nepřímo (tedy jistič se do šroubů zavěsí na trochu delším odsedáváku, jistící pomůcku si zapne k úvazu na těle, a první postupové jištění se osadí hned brzo nad štandem, nebo se cvakne do štandu). Při zachycení pádu tak bude jistič nadzdvižen, což bude mít tlumící efekt.

Pro směr zatížení dolů je možno jistící stanoviště vylepšit cepíny zaseknutými do ledu poblíž stanoviště. Cepíny je nutno propojit pomocí smyčky s jistícími body stanoviště. (Je to vlastně zálohování, pokud stanoviště nevydrží, ještě mohou zřícení zachytit do ledu zaseklé cepíny).


Slaňovací stanoviště v ledu

Pokud jsme z ledu nuceni slaňovat, máme několik možností:

S ponecháním materiálu v (ledové) stěně

1. V ledu prostě necháme osazený šroub do ledu s cvaknutou karabinou, nebo vícero šroubů, které propojíme smyčkou s plovoucí karabinou. Bezpečná forma slaňovacího stanoviště, doporučeno do nouzových situací.

2. Instalovat do ledu kovovou tyč s kovovým kroužkem. Dělá se to tak, že ledovcovým šroubem se vyvrtá do ledu díra (šroub se vyjme ven, slouží jen jako nástroj pro udělání díry), a do ní se natluče tyč nejlépe profilu písmene L na jejímž vnějším konci je kroužek. Tyčka musí po osazení být šikmo vzhůru kroužkem, aby se při zatížení nevytáhla ven! Během přípravy na slaňování nesmíme za tyčku tahat v axiálním směru, tzn. kolmo od povrchu ledu! (Nutno poznamenat, že tato metoda pochází z dílny "domácích kutilů", předpokládá, že si člověk opatří onu tyč s kroužkem samovýrobou doma, k čemuž je potřeba se vyznat v kovech, vědět, který kov je lehký, ale přitom pevný, apod. Tato metoda není vhodná pro začátečníky!)

3. Vyvrtat tzv. Abalakovovy hodiny a jimi protáhnout smyčku (o tom viz. níže v textu).

Tyto způsoby slanění s ponecháním materiálu ve stěně však nejsou příliš šetrné vůči přírodě, a ani z finanční stránky to není příjemná záležitost.

Bez ponechání materiálu v (ledové) stěně

1. Je-li ledový terén příhodný, je možno v něm vysekat tzv. ledovou "hrušku", což je uměle vytvořený hrot. Ten se obtočí lanem, takže dolů vedou vždy dva prameny lana a po nich se obvyklým způsobem slaní. Oproti "hrušce" dělané ve firnovém sněhu (tam musí být v průměru cca 0,5 m) může být ledová "hruška" menší, takových 20 - 30 cm jedná-li se o tvrdý, vodní led. Pozor však na praskliny v ledu vzniklé při sekání, aby se hrot ("hruška") neulomil! Také třeba dávat pozor na to, že led je oproti firnu tvrdý a kluzký, pokud by měl nevhodný tvar, hrozí sesmeknutí lana dolů. (O slaňovací hrušce též na stránce Jištění na sněhu.)

2. Někdy se v ledové stěně vytvoří ledové hodiny, většinou tak, že nějaký rampouch naroste tak dolů, až se spojí s ledem pod ním (vznikne jakási obdoba krápníku zvaného stalagnát). Jsou-li takovéto ledové hodiny dostatečně masivní, sloupek široký alespoň 15 - 20 cm a celý útvar je z průzračného vodního ledu, je to solidní a vděčné slaňovací stanoviště.

3. Slanění ze šroubu s následným vykroucením pomocí lana. Jedná se o takovou téměř iluzionistickou fintu. Do ledu se zavrtá delší šroub, ale tak, aby ho cca 4 - 5 cm vyčuhovalo z ledu ven. Do oka šroubu se cvakne karabina s pojistkou. Do této karabiny se také cvakne smyčka a ta se pak ováže proti směru hodinových ručiček právě okolo vyčuhující části trubky šroubu - viz.obrázek [14] - na konec smyčky se pak cvakne další karabina. Lano se pro slanění osadí tak, že bude přeloženo natřikrát. Postupně povede od konce na zemi nahoru do karabiny v oku šroubu, pak dolů opět k zemi, a zpět nahoru ke karabině cvaknuté na konci smyčky - viz.obrázek [15]. Slaňovat se musí po dvojici pramenů lana, která vede dolů z karabiny cvaknuté do oka šroubu!!! Po slanění se nejprve stáhne ta část lana, která vede karabinou cvaknutou v oku šroubu, tedy ta dvojice pramenů lana, po které se slaňovalo. Potom nahoru již povede jen jeden pramen lana připojený na karabinu cvaknutou na smyčce. Nyní tahem za tento pramen lana se začne smyčka namotaná na trubce šroubu odmotávat, přičemž bude zároveň vykrucovat šroub ven z ledu, a až se ten vykroutí, vše (smyčka, karabiny i šroub) spadne k nám dolů.

Nutné podmínky: 1.vyčuhující část trubky šroubu musí být hladká, ostré závity šroubu musí být ze začátku ukryté v ledu. Jinak by mohly ostré závity šroubu poškodit smyčku naříznutím; 2.šroub musí být osazen kolmo k budoucímu směru tahu lana; 3.šroub nesmí být v ledu silně utažen nebo přimrzlý. Nesmí však být ani příliš volně osazen, aby nevyjel z ledu během slaňování. Zkrátka musí dobře držet, ale zároveň s ním musí být možno bez většího odporu kroutit; 4.délka namotané smyčky musí být vyměřená, aby počet odvinutí stačil na vyšroubování celého šroubu;

Tato metoda vyžaduje praxi, mít to nacvičené. Dělat toto slanění poprvé v životě někde v náročné ledové stěně je šílenost. V případě nezdařilého vykroucení šroubu je člověk v pasti, lano nemůže stáhnout dolů, a protože si nemůže být jistý tím, jak moc se šroub povytáhl ven, nemůže ani po laně šplhat nahoru to opravit, neboť hrozí, že by se během šplhání šroub mohl vytrhnout a člověk by se zřítil. Poznámka: lano přeložené natřikrát nás omezí v délce slanění jen na třetinu celkové délky lana, např. máme-li 50 m lano tak slaníme jen cca 16 m. Systém je možno sestrojit i tak, že na místo třetího pramene lana použijeme pomocnou šňůru, pak budeme moci slanit po délce poloviny lana. Závěrem ještě jednou: pro aplikování této metody je nutno mít praxi z nacvičování!


Abalakovovy hodiny

Jedná se o uměle vytvořené hodiny v ledu. Dělají se vyvrtáním dvou otvorů (tunýlků) pomocí ledovcového šroubu (ten v ledu nezůstává, slouží jen jako pracovní nástroj). Nejčastěji se Abalakovovy hodiny dělají jako slaňovací stanoviště v situaci, kdy nemůžeme v terénu zbudovat jiné, lepší jištění (a zároveň nejsme ochotni ponechat v terénu šroub a karabinu). V krajní situaci můžeme u Abalakovových hodin mít i jistící stanoviště, pak ale musíme použít masivnější smyčku. Jako postupové jištění by se také daly využít, ale není to moc praktické, neboť výroba hodin je příliš zdlouhavá.

Abalakovovy hodiny se musí dělat pouze v tvrdém, homogenním ledu, aby byly dostatečně pevné. (Např. porézní, příliš krystalický led není vhodný.) Vyvrtané tunýlky a povrch ledu musí vzájemně svírat úhel cca 60°. Tunýlky by měly být dlouhé alespoň 15 cm. Následkem vrtání nesmí led v místě, kde hodiny vytváříme, popraskat (především vzniklý sloupek hodin musí být v pořádku)! Což je někdy problém, zvláště za silných mrazů je led velmi křehký a láme se. V kvalitním ledu unesou Abalakovovy hodiny až 11 kN.

Výroba Abalakovových hodin je titěrnou a piplavou prací. Dokáže potrápit nervy. Už při vrtání druhého otvoru je uměním dobře namířit šroub, aby se pak uvnitř ledu trefil do konce prvního otvoru. A což teprve provlečení smyčky! Rozhodně je výhodou, když je smyčka kulatého průřezu, a tužší. Lépe se pak s ní šťárá. (Pokud je smyčka dobře tuhá a hlavně tvárná, je dobré konec, který do otvoru zastrkáváme, ohnout do zatáčky, udělat takový malý zobáček. Ten pak usnadní zavedení smyčky v záhybu tunýlku.) Někteří horolezci se na výrobu Abalakovových hodin speciálně vyzbrojují, jsou vybaveni různými drátky s háčkem na konci, tyčkami, apod., kterými smyčku do otvoru různě ládují, vyšťárávají, a vůbec spousty rukodělné práce si užijí. Nespornou výhodou je, když v místě, kde hodiny vyrábíme, můžeme stát na nohách bez držení se rukou. Vyrobit Abalakovovy hodiny jednou rukou je nemožné, nebo by to byl výkon vhodný do cirkusového "šapitó". (Pokud stát na nohách nelze, je možnost si odsednout do buď dalšího ledovcového šroubu, nebo do ledu zaseknutých cepínů).

Zpět nahoru
Zpět na obsah
 

Mireček company (2000-2006)